klimatická změna
#15/2017

Opravdová autenticita

Nová japonská historická města

Způsob, jakým v Japonsku přistupují ke kulturnímu dědictví a architektonickým památkám, může Evropanovi připadat podivný. Neznamená to však, že by místní obyvatelé neměli silný vztah ke své historii. Právě naopak.

Cesta ke svatyni šintoismu – chrámu Kasuga v historickém městě Nara vede přes hluboký les a lemuje ji více než tisíc starých kamenných lamp. Srnky se tu volně procházejí mezi mohutnými staletými stromy. V jejich korunách šumí vítr. Atmosféra místa jako by byla vystřižená z obrazů jednoho ze starých japonských mistrů.

Samotná svatyně je jedním z architektonických skvostů nejstaršího hlavního města Japonska. Byla vybudována již v roce 768 a patřila jedné z tehdy nejvlivnějších skupin v zemi – rodině Fudžiwara. Dnes je honosná dřevěná svatyně Kasuga jednou ze sedmi staveb v městě Nara, které jsou zařazeny na seznamu „dědictví lidstva“ organizace UNESCO.

Znovu postaru

Ve skutečnosti je ale Kasuga poměrně nová stavba. V souladu se šintoistickým konceptem „čistoty“ byla svatyně od svého vystavění až do roku 1863 každých dvacet let od základu přestavěna. Přesto ale i dnes vyhlíží každý roh, každý práh i každý schod přesně stejně jako před více než 1200 lety.

Podobné zacházení s historickými stavbami není v Japonsku nikterak výjimečné. Hlavní svatyní šintoistického náboženství je Ise-džingu (leží v prefektuře Mie asi sto kilometrů od Nagoje). I tato svatyně je obnovována každých dvacet let, přičemž na tomto místě je dvanáct století dlouhá tradice stále dodržována. Jednotlivé budovy byly od základu přestavěny již jedenašedesátkrát a nové mají opět spatřit světlo světa již v roce 2013. Nemění se však jen jejich materiál, ale i poloha. Na místě starých staveb zůstává jen prázdná plocha uprostřed lesa posypaná oblázky.

V Ise se sice přestavují budovy svatyně, okolní příroda ovšem zůstává „historická“: jsou tu obrovské, několik století staré stromy a pravěké skály, v nichž podle místní víry přežívá mystická síla přírody, zvaná „ke“.

Evropská touha a nostalgie po starých stavbách, vesnicích či městech je většině Japonců cizí. Pro obyvatele ostrovního státu je důležitější tradiční či dokonce historický koncept, životní styl. Památka sama (hrad, chrám, hostinec) nemusí být stovky či tisíce let stará. Důležité je, že si uchovává historický ráz a že se v ní žije podobně jako v minulosti. I proto se dá říci, že Japonsko dodnes, přes svou moderní fasádu, zůstává hodně tradiční zemí.

Nejvíce je přitom oceňována schopnost tvořit tradiční výrobky nebo architekturu i v moderní době a prostředí. V zemi žijí desítky tisíc mistrů – označovaných doslova za živé legendy – schopných vybudovat středověký japonský vesnický dům, měděný okap střechy, rodinný oltář, vrata či dokonalý čajový šálek, misku, vázu. Věk předmětu přitom většinou nehraje hlavní roli – důležitá je především dokonalost tvaru.

Nové s atmosférou

V oblasti architektonických památek se podobný přístup netýká jen známých chrámů nebo hradů. Mnohé nové hospody či restaurace, dokonce i ty, které byly docela nedávno vybudovány v podchodech železničních stanic nebo obchodních domů, jsou jako vystřižené ze starých dřevorytů. Bývají obloženy dřevem – „již téměř černým věkem“ – které jim dodává tu správnou atmosféru. Jedná se ve výsledku o kýč, atrapu, nebo o důkaz mistrovství řemeslníků a architektů?

Lze samozřejmě namítnout, že po druhé světové válce nemělo Japonsko ve svém přístupu k památkám příliš na vybranou. Mnohé z nich Spojené státy v podstatě srovnaly se zemí. Nešlo jen o dvě atomové bomby svržené na historická města Hirošimu a Nagasaki, ale i o kobercové bombardování Tokia a téměř všech velkých a důležitých měst země.

Z mohutných historických staveb, včetně slavných hradů v Ósace a Nagoje, zůstaly pouze rozvaliny, vodní příkopy a ohořelé základy. Většina japonských hradů byla ale již předtím v průběhu několika staletí několikrát přestavěna, často po urputných bitvách mezi šógunáty či po požárech.

Japonští stavitelé a řemeslníci však dosáhli při přestavbách takové dokonalosti, že dnes již často není možné rozlišit originál od repliky.

Původnost a zážitek

O tom, že ani uchování originálních staveb nemusí vždy zaručovat uchování historické atmosféry, se mohou přesvědčit ná­vštěvníci města Kurašiki, které leží jen několik kilometrů od Okajamy, hlavního města stejnojmenné prefektury. V Kurašiki leží čtvrť Bikan, v níž lze nalézt celou řadu historických budov, starých kanálů, čajoven, restaurací, dílen a galerií. I když jsou budovy „opravdu“ staré (některé ze 17. století), působí Bikan spíše jako skanzen než živá čtvrť. A to i přesto, nebo možná právě proto, že vás u vchodu do tradičních čajoven uvítají pečlivě oblečené gejši a pod košatými stromy tam vysedávají umělci. Dojmy z historického města trochu ruší i to, že se přímo uprostřed čtvrti rozkládá hlavní atrakce Bikanu – obludná neoklasicistní budova ze třicátých let. Jedná se o pyšně vyzdvihované první muzeum západního umění v zemi, nazvané Ohara Museum of Art. Ná­vštěvníci si v něm mohou prohlédnout plátna Gauguinova, El Grekova, Manetova a dalších evropských mistrů.

Čtvrť Oharai Machi leží jen několik metrů od mostu, který vede do hlavní svatyně Ise. Konzervativní evropský vyznavač památek by ji asi bez váhání označil za atrapu. Tedy až poté, co by se dozvěděl, že stovky jejích krámků, čajoven, cukráren a galerií s keramikou byly postaveny jen před několika desetiletími. Vystavěna však byla opravdovými mistry, a tak vypadá natolik autenticky, že pokud je návštěvník dostatečně neinformovaný, může si podržet pocit, že se najednou ocitl ve starém Japonsku. Oharai Machi mu paradoxně může přinést pocit daleko větší autenticity než „opravdový“ Bikan ve městě Kurašiki.

Samozřejmě, že i v Japonsku dosud existují městečka a vesnice, které si ponechaly historické stavby a zároveň i autentický ráz a atmosféru. Hned několik se jich rozkládá na pobřeží Japonského moře, téměř tisíc kilometrů od Tokia, v okolí historických stříbrných dolů Iwami-Ginzan. Přestože UNESCO celou oblast loni vyhlásilo za dědictví lidstva, přitahuje dosud poměrně málo návštěvníků. Důvodem nemusí být jen velká vzdálenost mezi Iwami-Ginzan a japonskými velkoměsty. Mnozí z japonských návštěvníků stříbrných dolů a historických vesnic, se kterými jsem mluvil, se mi totiž svěřili, že některé repliky historických měst nabízejí daleko autentičtější zážitky než tato skutečně zachovalá historická místa.

Autor je šéfredaktor tiskové agentury Asiana, americký spisovatel, novinář a režisér.