Útočná zbraň v imaginárním boji

Strategie hrozby je dnes založena na odhalení, družicovém sledování a na optické výhrůžce, jejímž sloganem bude: mířit a nespouštět z očí znamená vyhrát. Pohled znamená výstřel, z funkce oka se stal nástroj duše. V tomto kontextu je třeba chápat i studenou válku: byla střetem percepčních polí, v nichž zvítězila vyspělejší technologie; naplnila totiž zásadu, že to, o čem se dozvěděla jedna strana, bylo předem zničeno.

Na tuto tematiku upozornil v nedávném rozhovoru pro Hospodářské noviny ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. V souvislosti s výstavbou prvků americké protiraketové obrany v Česku uvedl, že nechápe, proč by mu mělo vadit, že bude území Ruska sledováno radarem: „Teoreticky víme, že naše území je z ruských radarů pokryto, a my se kvůli tomu nerozčilujeme. Radarů je ostatně habaděj. Mluvím o postoji Rusů, kdy oni se na nás můžou dívat, ale vadilo by jim, že nějaký radar u nás by se na ně podíval. Ale já se ptám, proč?“ Součástí válečného umění však byla odjakživa schopnost dozvědět se, co chystá protivník, a zmobilizovat potřebné zdroje. Rusko nechce přistoupit na symetrii ve sledování, jeho území ale má přitom sledovat asymetricky silná supervelmoc. Odpověď tak můžeme najít ve výroku bývalého amerického ministra obrany W. J. Perryho, který prohlásil: „Řekl bych: jestliže terč vidíte, pak ho zpravidla můžete zničit.“

Americká politika a česká identita

Argumenty zastánců i odpůrců amerického systému protiraketové obrany se točí okolo několika základních témat. Obhájci chtějí prokázat, že Češi jsou dobrými spojenci a mají se jednou provždy vymanit ze sféry vlivu Ruska; dále poukazují na nezbytnost dostát smluvním závazkům a na nevyzpytatelné nebezpečí mezinárodního terorismu. Útok ze zálohy může přijít odkudkoli z území mezi Beringovým mořem a Středomořím, tedy z barbarského východu. Takovému nebezpečí je možné čelit ušlechtilým způsobem: jelikož systém zničí nepřátelskou raketu ve vzduchu, není nutné bezprostředně napadnout území protivníka. A dále, přestože Írán jako současný „vyzyvatel“ Západu číslo jedna jaderné zbraně nevyvíjí, stejně je lepší „mýlit se s Bushem nežli mít pravdu s Putinem“. Dokud odpůrci základen nepřijdou s lepšími argumenty, je lepší si podle slov kritika Jiřího Černého „pískat pochod amerických námořníků“.

Na proamerickou zahraniční politiku se však můžeme podívat i z kulturně-ideologického úhlu: viděna v tomto světle se stává součástí souboru ritualizovaných praktik, jež oddělují „normální od patologického“. Artikulace ohrožení totiž funguje jako norma, jež lidem sděluje, čeho se mají bát, a určuje, kým mají být. Označení vnějšího nepřítele v protikladu k vnitřní civilizované společnosti bylo podle teoretika mezinárodních vztahů Davida Campbella klíčové při vytváření americké identity, kde „barbarská jinakost“ sloužila k vymezení institucí americké civilizace. Pokud obhájci základen poukazují na nebezpečí terorismu, popřípadě dokládají nevypočitatelnou ruskou reakci na výrocích prezidenta Putina a jeho generality, bezděčně přijímají stejnou logiku. Označují-li určité jednání jako hrozbu, „tvarují“ tím člověka v rámci omezeného teritoria.

A dále, jelikož si nositelé identity partikulární (elity) mohou přisvojit ideologicko-univerzalistickou legitimitu, lidé na znepřátelených stranách zpravidla žijí ve stavu permanentního napětí či vojenské mobilizace. Bojují-li totiž ve jménu absolutního dobra proti zlu, akceptují tím nesmiřitelnou povahu souboje. Americká politoložka Mary Kaldorová na tyto metody poukázala v díle Imaginární válka. Studená válka byla podle ní „fiktivní válkou“, kdy dva bloky, „atlantismus a stalinismus“, využily mocenského soupeření k legitimizaci svých vnitropolitických systémů. Termín je analogický k technologii disciplinace, kterou svého času pojmenoval Michel Foucault: souboru diskursivních praktik, pomocí nichž hegemonní kultura vytváří sociálně-vztahovou síť, konsoliduje politickou moc a formuje kolektivní identitu. To neznamená, že by konflikt neexistoval, avšak konfrontace a eskalace nejsou nevyhnutelné. Politici v znesvářených táborech (tak jako v případě bipolárního soupeření) ale brzy zjistí, že uměle udržovaný stav permanentního ohrožení konsoliduje vládnutí a usnadňuje mobilizaci zdrojů.

Jestliže tedy oponenti základen tvrdí, že radar nebezpečí vytváří, tj. že se sám o sobě může stát hrozbou, jsou označováni jako slaboši. Pokud odpůrci namítnou, že je okolo celého podniku příliš mnoho nejasností kvůli technickým parametrům, špatné komunikaci mezi politickými elitami a veřejností, popřípadě financováním a dopady na životní prostředí, jsou odkázáni na příklady ze zahraničí, kde žádné problémy nebyly. Hlasy více než dvou třetin populace nemají žádnou váhu, neboť nejsou kompetentní a snadno podléhají iracionálním vášním. Kdo se však cítí popuzen, měl by si uvědomit, že čeští politici pouze kooptovali logiku diskursivních praktik americké politiky. Nejistota české sebedefinice po roce 1989 s sebou přináší řadu problémů a připomíná starý problém „mostu mezi Západem a Východem“. Argumenty obhájců základen proto mají svůj intelektuální rozměr v přijetí neokonzervativního stanoviska: spojení s nejsilnější velmocí je nezbytným východiskem v současném světě plném hrozeb, a jestliže chce Česká republika patřit k západní civilizaci (dobru), musí být její zahraniční politika proamerická. K tomu je však nezbytné označit stejné nepřátele (zlo), umlčet jinakost a stejným směrem reformulovat českou identitu.

Dozor nad komunikací

Vraťme se na chvíli k argumentům Paula Virilia. Podle něj je třeba zabývat se prostředky k zobrazování války, neboť právě ty slouží k výrobě symbolů a sdílených představ – podílejí se na vytváření identit. K systémům tradičních viditelných zbraní se přidávají neviditelné zbraně digitální války, jejichž síť pokrývá celý svět. Každý radar přináší elektronický obraz nebe, každá družice může zaměřit kohokoli. Válečný prostor získává průsvitnost a z vojenských představitelů se stávají jasnozřiví bojovníci všudypřítomnosti. Časoprostor se zhušťuje, neboť nebezpečí současně prožívají miliony diváků. Přestože nemusí záležet na objektivní povaze hrozby, jejím domnělým odhalením se moc ocitá v přímém záběru. Potenciální nepřítel je obnažen, a tudíž předem zlikvidován. Radar je ve skutečnosti útočná zbraň.

Odlišení blahobytného „uvnitř“ a nehostinného „vně“ pomocí elektronického dozoru však nepřipouští, že oba póly jsou vzájemně podmíněné. Čím více takových prostředků k vedení válek budou státy vyvíjet, tím více v nich bude stoupat nejistota. Jestliže je kolektivní identita založena na odmítání jinakosti, a nikoli na komunikaci, lidé tím podléhají strachu z nevyhnutelné konfrontace. Takové obavy jsou přitom tou nejlepší zbraní v rukou teroristů, neboť podrývají vůli k dialogu. Radar není pojistka proti fanatikům z barbarského východu nebo půjčka za oplátku americkým či ruským politikům. Je to zejména prostředek teledohledu, pomocí kterého budeme určité odlišnosti vnímat jako a priori nepřátelské. Naše identita tak může ztratit obsah ve smyslu rovnoprávného partnerství a práva na demokratickou volbu. A navíc, v dnešním světě se nikdo nemůže cítit bezpečně, aniž by komunikoval takové otázky s ostatními a sdílel s nimi zodpovědnost. Česká vláda v této komunikaci selhala. Neobtěžovala se lidem vysvětlit, proč je podle ní nezbytné na uvedenou logiku přistoupit. Ve chvíli, kdy čelí odporu 70 % populace, smetla ze stolu problém referenda a marginalizovala nejasnosti do sporů o kompetenční záležitosti: experti vyhotovili zprávu, v níž se popírá negativní dopad zařízení na životní prostředí; případné technické nedostatky se vyřeší v budoucnu. Důležitým momentem jsou ekonomické výhody, popřípadě splnění českých požadavků typu zrušení vízové povinnosti (která ale jde ruku v ruce se zaváděním čipových karet do cestovních pasů). Česká identita tak má být založena na výlučnosti, jež přijímá hozenou rukavici civilizačního a technologického zápasu, aniž by o problému mohli rozhodnout ti, kterých se to týká nejvíce.

Autor je student politologie a historie na FF UK.