Link4Pictures

Kontrolovanější malířská pozice

Jan Pištěk náleží ke generaci nastupující kolem poloviny osmdesátých let minulého století, která je nejčastěji spojována s neoficiálními výstavními akcemi (Konfrontace). Na nich se živelně utvářela nová vlna postmoderní estetiky. Pištěk, přestože se osobně zúčastnil poprvé až VI. ročníku Konfrontací, a to v Praze-Vysočanech, se stal typickým představitelem těchto zásadních proměn. Vedle vlivu expresivní gestické západoevropské malby tzv. nových divokých nabízela se tehdy další (protilehlá) výrazová možnost, totiž klidnější narace. Pištěk nebyl v dobách nástupu postmoderny příliš výbušný, tendenčně antiestetický či apriorně šokující. V souladu se svým naturelem – možná i v mezích rodinné tradice (František Ženíšek, Theodor Pištěk) – vždy zvolený postup i hledaný výsledek spíše kontroloval. Díla z té doby (Ve spirále, 1988) jsou spíše pečlivě „kreslená“. Již tehdy vykazovala umělcův charakteristický balanc – napětí mezi syrovostí obrazových prostředků a koncentrovanou formální lapidárností.

Pištěk je jednoznačně autorem seriálovým. Zajímá ho vybrané téma v pozvolném rozvíjení „problému“. Zastoupeny jsou zde například cykly Jaké bude počasí? z roku 1990 (práce s meteorologickými značkami a symboly), Mechanismy z roku 1991 (inspirací jsou různá strojová soukolí, převedená do volných siluetních konfigurací) či slavné Japonské zahrady. Na výstavě působí přes zjevnou dekorativnost silněji než starší práce, které jsou přece jen poplatnější době svého zrodu. V roce 1992, kdy začal cyklus vznikat, ustupovalo přelomové revoluční období individuálním cestám a soustředěnějšímu hledání. Pokračují zde sice obsahové rysy postmoderního modelu malby, doprovázené osobní distancí a hravostí, ale místy se již vkrádá uvolněnější rukopis, atmosféra reálné scenerie, tajemství. Pištěk se v Zahradách stává dokonce jakýmsi monochromním impresionistou, a tak se dotýká konečně svého budoucího velkého tématu – zobrazení krajiny jako východiska pro své průzkumy. Dřívější šrafury se mění v rozvolněné gestické stopy. Obrazy bez zjevného příběhu a přímé osobní intervence jsou variacemi na přechodovou hranici mezi reálným zá­znamem a abstraktním přepisem. V podobném formálním vyvážení namaloval Pištěk také další, na výstavě výborně zastoupený cyklus Neposkvrněná z roku 1994, kde zpodobnil Český les, respektive šumavské hvozdy podobně, jako to učinil dříve Josef Váchal. Také zde je patrný hlubší, duchovnější autorský podtext: „Cyklus jsem namaloval z obavy, zůstane-li divočina ještě divočinou. Z destrukce krajiny, z obavy o přirozený běh věcí a přírodních procesů. Z pochybnosti o správném chování industriální civilizace,“ přibližuje malíř pohnutky svého rozhodnutí pro dané téma.

Atak až v druhém plánu

Přes další v Mánesu symbolicky zastoupené cykly – Budoucnost potřebuje jistotu (1995; parodie na společenské ikony), Pravda a fikce (z konce devadesátých let; vesmírné volné variace) a Sny Mr. Williamse (2005; snové vize) se dostáváme k současnosti. Ta je zde zastoupena řadou rozměrných pláten – monumentálních krajinných scenerií, syntetizujících dosavadní autorovy zkušenosti. Výjevy jsou překvapivě uvolněné a na první pohled významově zastřené. Po bezprostředně předešlých „horizontech“ (série pohledů na oblohu a nebesa pod názvem Fata morgana) jde o nečekanou proměnu. Dříve precizně pokládané pruhy barevných (atmosférických) vrstev byly vystřídány. Také postup práce se změnil. „Všechna plátna v obrovské malírně Národního divadla jsem mohl začít dělat na podlaze… s dlouho nepoznaným nadšením dobrodruha jsem se učil místo štětců používat stříkací pistole, smetáky na dlouhých násadách a jako paletu vozík s kýbly namíchaných barev… koncentroval jsem se na hlavní cíl – navázat tam, kde jsem kdysi (pozemskou) krajinu opustil, nalézt ji silnější a inspirativnější než kdy předtím,“ poznamenává Pištěk k souboru, který tvoří jádro současné prezentace. A tak v prosvětleném sále Mánesa sledujeme vysokohorskou krajinu s varovně ubývajícím ledovcem, ohroženou tropickou krajinu, zničující tekutou lávu, žhavé magma rozlévající se v nehostinném prostranství, záliv přístavního města s industriálními ataky atd. Pištěk ani zde není přímý a prvoplánový glosátor a žalobce. Přes apokalyptické narážky na sebe strhává pozornost především samotná malba, cit pro monumentalitu a výstižnou svěží zkratku. Autor se zatím posledním cyklem vrátil ve spirále od vesmírných (či snových) výprav zpět na zem. Udělal dobře. V jeho podání je náš svět přes uštědřené šrámy krásný, mnohdy prosycený povznášející fantazií a trvalou nadějí na důstojné zachování alespoň toho, co je.

Autor je šéfredaktor časopisu Revue art.