Galerie České pojišťovny vsadila v rámci svého výstavního programu „Krajina a figura v současném českém výtvarném umění“ na jistotu. V těchto dnech zde představuje malířské dílo známého „melancholického snílka a klauna“ Petra Nikla, autora, jehož tvorba je jako celek naprosto ojedinělá, kreativní i atraktivní snad pro většinu diváků.
Jistotou Petra Nikla (1960) je především jeho neutuchající originalita, přesvědčivost a citlivost. Vše ostatní však do budoucna zůstává u tohoto věčného experimentátora s duší činorodého a senzitivního dítěte velkým otazníkem. Činnost tohoto muže středního věku, nositele řady významných ocenění (např. Cena Jindřicha Chalupeckého v roce 1995) a charismatického introverta, se rozlévá do všech stran. Jednotlivé obory jeho „průzkumů ne-možného prožitku“ se vzájemně doplňují a vysvětlují, ale kladou i další otázky. Jeho svět přesto nelze v žádném případě postihnout jedním pohledem ani ocejchovat vyhrocenějším stanoviskem. Je proměnlivý a v běžném slova smyslu neuchopitelný. Posuďte sami: je malířem, grafikem, ilustrátorem, loutkářem, performerem, nebrání se body-artu, je poťouchlým tvůrcem happeningů, hraje své melodie a zpívá vlastní texty, drnká na nezvyklé hudební nástroje (brač po dědečkovi), vydává CD (to druhé mu právě vyšlo), je scénografem (nejčastěji pracuje pro divadlo Archa), kostýmním výtvarníkem, vytváří celé koncepční prezentace (pro český pavilon světové výstavy EXPO 2005 v japonském Aichi) atd.
Po takovém rozletu není divu, že Nikla většinou klasické výstavy závěsných obrazů moc nelákají. Připadají mu příliš statické a definitivní, ustrnulé, nedotknutelné (opakem byla jeho nezapomenutelná interaktivní přehlídka Hnízda her v Rudolfinu v roce 2000). Současná prezentace jeho malby (souběžně je zastoupen i na pražské přehlídce Typický obraz v nedaleké Nové síni) je snad také proto „rozhýbaná“ alespoň pomyslným vnitřním pnutím dvou tematických i vizuálních pólů. Na jedné straně zde totiž visí černobílé velkoformátové malby vytvořené zhruba před třemi lety, na straně druhé jsou v galerii nainstalovány novější, čerstvé barevné kompozice. Toto prolínání či spíše paralelní vyprávění o radostech i starostech našich duší je jakýmsi dialogem na téma: škraboška – maska. Na výstavě vyvěrá především atmosféra, řekněme, „divné radosti“ na pomezí veselí, melancholie a blíže nevysvětlitelné existenciální chandry. Co představené obrazy konkrétně přinášejí?
V černobílé „smutné“ sérii mohou návštěvníci pohlédnout do tváří autentických lidí. Vystupuje zde například jistý pan Jiří, jinak chovanec léčebny v Bohnicích, jehož poznal malíř na uměleckoterapeutickém karnevalu coby muže stále se – kdovíproč – usmívajícího, „až mrazí“. Pojetím jde o fotograficky jemně vypracované portréty, posunuté však měřítkem, atmosférou i některými zvláštními přidruženými atributy (například pokrývky hlavy) do jiné, poněkud fantaskní, nadčasové polohy. Tváře prozrazují pohnutí, nepochybně paralelní vnitřní svět i jeho nazírání, také plachost a hořké odevzdání plynutí za zdmi léčebny. Svým vzezřením jsou nejednoznačné a tajemné, cosi skrývají či alespoň neprozrazují. To je, řekl bych, i styčný bod – jakýsi most vedoucí k druhé, komplementární řadě obrazů. Černobílé portréty jsou tiché, teskné, zranitelné, ale i hluboce lidské. Barevné kompozice působí – alespoň na první pohled – třeskutě, hýřivě, banálně a prvoplánově. Zdání však klame. Také zde se skrývá, jak lze vytušit, za maskou jiný svět – za šklebem (možná) jiný, dosud ovšem nediagnostikovaný pan Jiří. Karnevalové dětské masky nepohnou ani brvou, jsou spolehlivou clonou zastírající vlastní podobu svého nositele. Nikl zobrazuje v blíže nespecifikovaném prostředí v přízračném spodním nasvícení karnevalové propriety na hlavách nám neznámých jedinců. Podivná radost a dost možná i „horůrek“ se může odehrávat za maskou Mickeyho Mouse či jiných zástupných předstíraných celebrit. Vše je otevřené, možné, povolené. Nikl navíc v tomto tématu není příliš narativní a zbytečně doslovný. Ponechává výklad na naší imaginaci a zkušenosti.
Masky obyčejně přinášejí veselí a úžas z náhlé proměny (přistoupíme-li na tuto prostou hru), také nabízejí dočasnou úlevu z odhození mnohdy tíživé identity. Mohou být ale také cestou k pokušení nebo k jinému a možná i pokleslejšímu chování. Každopádně masky a převleky s naší duší cosi zásadního provádějí. Historie je plná této původně archetypální zkušenosti a mysterijního vytržení, respektive uctívání a symbolického převtělování. Nikl si je vědom následné proměnlivosti a nejednoznačnosti, která jej ostatně vždy přitahovala. Proto nepřináší jasné soudy, ale pouze zpřítomňuje situace, maskování či herecký výstup.
Autorův text na malém katalogu k výstavě posunuje sledované úvahy ještě dále. Umělec si zde v jakési sociální baladě představuje, jak by asi rozveselil klauna, který je najednou sám plný smutku a skepse, člověka, jehož povolání je být „zdravotním paňácou“ – šiřitelem dobré nálady. „Jedu potěšit zdravotního klauna, jeho propriety visí na stěně. Nebude to žádná patetická sauna, slibuju mu, jako sliboval on mně“ – tak zní jedna ze slok popěvku Petra Nikla. Je to smutné rýmování, dojemné i hluboce lidské – ostatně tak jako celá výstava. Nebo že by podivně radostné?
Autor je šéfredaktor Revue Art.
Petr Nikl – Radost. Kurátor Pavel Lagner. Galerie České pojišťovny (Spálená 14, Praha 1), 19. 1. – 25. 2. 2007.