Co mají společného příznivci hip hopu, freetekna, punku, skinheadi, neohippies, metalisté a další? Dění v subkulturách věnujeme v roce 2009 novou pravidelnou rubriku. Pro začátek si vymezme prostor a objasněme pojmy.
Snaha o vydělení z většinové společnosti vede v mnoha případech k začlenění se do nejrůznějších subkultur, jež jsou charakterizovány specifickým slangem, oděvem, myšlenkami – ale i paradoxní uniformitou. Míra důležitosti ideálů, které lidé ze subkultur vyznávají, je přísně individuální; někde se myšlenky vytratily a zůstalo jen pozlátko v podobě uniformních znaků i (ne)myšlení, jinde se daří svébytným alternativám.
Není to jen mládež
Slovo subkultura nás zajímá ve své alternativně kulturní podobě. Existuje obecné přesvědčení, že nejrůznější příznivci jednotlivých subkultur (hip hop, freetekno, punk, skinheadi, neohippies, metalisté, hooligans atd.) jsou bez výjimky mladí a nedospělí. Až vyrostou, subkulturu opustí, což bude jeden z hlavních příznaků jejich dospělosti, vyzrálosti a připravenosti na spořádaný život. Jsou to prostě jen fanoušci svého druhu, kteří postupem času zkrátka fandit přestanou. Tento, jen částečně platný mýtus má doložit nedospělost a nevyspělost moderních subkultur a přesně ve stylu předsudečného jednání má jakékoliv hlubší přemýšlení o nich zastavit už v počátku. Kouzelným příkladem může být vpravdě bulvární (dosud nepřekonaný ani nenapravený) článek Martiny Overstreet (Právo, příloha Salon, 19. 8. 2004), v němž se autorka pokusila o definici „městských subkultur“, přičemž jen zopakovala všeobecně rozšířené heterostereotypy, které se spíš než do literární přílohy deníku hodí do televize Nova („Technař žije víceméně z podstaty a kbelíku plného ketaminu, pro jehož hladký převoz přes hranice za sebou táhne ještě klec s třesoucím se poníkem, kterému drogu legálně předepsal veterinář.“). Na to pak už stačí naroubovat psychologické banality o pubescentní vzpouře, o frustraci, pocitu generačního vyčlenění, a jednoduchou rovnici můžeme s klidem uzavřít. Ty neznámé v ní ale přitom stále neznáme.
Rozdílnost však vládne nejen mezi jednotlivými subkulturami, ale i uvnitř nich, a tak s opisem jejich oblečení a oblíbených drog nevystačíme. Stejně tak se ukazuje, že přestárlost některých členů moderních subkultur nevypovídá ani tolik o zastydlosti jednotlivců jako spíš o síle dané komunity, která je schopna pracovat i s něčím jiným než s pouhou generační revoltou. Ke slovu se tu hlásí vlastně kromobyčejná dospělost lidí, kteří svou kulturu sami vytvářejí a žijí, zatímco většina konzumuje kulturní počiny několika profesionálů.
Proti systému, bez něj i za něj
Politika je v rámci reflexe moderních subkultur nepominutelná, a to i v případě, kdy se s ní nepočítá. I to je svého druhu politický postoj. Zatímco v počátcích punkové subkultury, ale i v případě hippies a hiphopové komunity bylo politické myšlení důležitým konstitutivním prvkem, dnes jako by ztrácelo na významu. Roli zde hraje nejen vyčerpání a jakési vytěžení původních ideálů, ale i jejich výprodej. Jedinečnost a originalita se staly žádaným zbožím na trhu a frontální útok na vše alternativní postupně vedl k tomu, že dnes už musíme být velmi opatrní, chceme-li něco označit za nezávislé či dokonce undergroundové. Punková filosofie dnes může být jak zcela původní se svým Do it yourself! přístupem, tak zhola komerční. Důkazem jsou punkové módní obchody, v nichž si umně roztrhané hadry kupujete za těžké peníze namísto toho, abyste doma několika tahy nože ze starých kalhot udělali jedinečný punkový ohoz. Jinde zase pro změnu vydělávají na oblečení a vůbec na výbavě nutné k násilným demonstracím, takzvaným riotům. Protest je na prodej ve specializovaném krámě, a to, co se týká vnějšího obalu, platí už i pro interní ideály. Ostražitost je tu na místě víc než kdykoliv v minulosti.
Stále ale platí, že některé subkultury jsou politické skrze svůj antisystémový náboj (punk, skinheads), některé se snaží žít mimo svět politiky (freetekno) a jiné se z velké většiny staly, aniž si toho všimly, apologetem současného statu quo (hip hop). Zábava v lůně všech subkultur vlastně celou dobu vede nenápadný souboj s ideály, kreativita se pere s uniformitou a úcta ke kořenům zápasí s modernizací a snahou chytit druhý dech. Výsledkem jsou nejrůznější neosubkultury, ale i pořádný zmatek, který zaslouží důkladnou interpretaci.
Právě teď houstnou a bytní
Na českém mediálním trhu solidní reflexe těchto kulturních sfér neexistuje. Výjimkou je několik málo publikací, které s větší či menší mírou úspěšnosti opisují dění v jednotlivých subkulturách (Vlastimil Růžička: Squaty a jejich revoluční tendence; Martina Overstreet: In graffiti we trust), ale zpravidla se jim nepodařilo zasáhnout okruh lidí vně komunity, o níž je v nich řeč.
Subkulturní život je přitom z velké míry porevoluční fenomén, který nabývá na síle. Týká se to stále většího počtu lidí, kteří jej žijí, ale navíc, což je velice důležité, se očividně snaží o přesah z malého kulturního ghetta směrem k většinové společnosti.
Negativním příkladem za všechny je nárůst neonacismu, který se právě v posledních měsících začíná pod pláštíkem řečí o nepřizpůsobivých etablovat i mezi prostou veřejností, jak bylo dobře vidět před několika týdny v litvínovském Janově. Vysoké boty a bomber jsou nahrazeny slušivou černou košilí, černými polobotkami a fúze subkultury se zklamanými voliči může pomalu začít. Jistý a nepochybně i utilitární zájem o dění v subkulturách lze pozorovat na obou stranách politického spektra, kde si dobře uvědomují, že současní rebelové mohou být příštími voliči. A tak se zkostnatělá KSČM snaží přibližovat autonomní scéně a napravo zase se zájmem sledují, co se děje mezi mladými nacionalisty.
Dochází k nepřímým intelektuálním setkáním v osobách několika málo českých esejistů, kteří jsou si potenciálu u některých subkultur vědomi a ve svém psaní s tím občas, zdá se, i počítají nebo si dění v alternativní kultuře přinejmenším všímají (Mirek Vodrážka, Václav Bělohradský, Jan Keller). Oplátkou jsou přetiskováni v subkulturních fanzinech a webových serverech ( A-Kontra, http://czechtek.bloguje.cz) a počítá se s nimi v základní argumentační výbavě oslovených.
Módy a módy
Dnes máme větší kulturní a společenský výběr a menší rizika spojená s příslušností k některé z menšinových skupin. Člověk si může dovolit mnohem více, aniž by byl za své jednání a jinakost trestán, a tak roste počet těch, kteří existenci uvnitř nějaké subkultury prožívají jako módní postoj, jenž se jim zrovna líbí, ale brzy může být nahrazen něčím novým. Máme velmi silnou punkovou a autonomní scénu, ale už jen jediný squat, v němž se autonomní myšlenky snaží uvádět do praxe. Máme zřejmě nejsilnější evropskou freetekno scénu, ale skoro žádné skutečné freeparty.
Se zpožděním oproti Západu tak právě v těchto letech můžeme na příkladu většiny subkultur pozorovat, jak masová obliba nějakého směru může paradoxně ubíjet to, co se zdálo být opravdovou alternativou. Česká republika je v tomto směru (a díky svému pozdějšímu procitnutí k větší svobodě) laboratoří subkultur, neboť co jinde prožívali postupně, se u nás odehrává zrychleně a na mnoha frontách zároveň. Jsme dobře vybavené vědecké pracoviště, které nikdo neobhospodařuje ani neřídí. A nikdo nezaznamenává výsledky pokusů, jež neustále probíhají.