Mladí volají Mayday!

Subkultury proti rasismu

O hrozbě neonacismu se teď hodně mluví a píše. Možná víc, než je zdrávo. Ulice ale zůstávají prázdné a zatím největší akci proti neonacismu v moderních českých dějinách uspořádala radikální organizace Antifa, která opět potvrdila, že má před pasivní veřejností v mnohém náskok a umí víc než jen mlátit pohrobky fašistů v ulicích.

Je první máj a krátce po poledni na pražské Císařské louce začíná již druhý ročník bezplatného festivalu proti rasismu MayDay. Za ten rok se mnohé změnilo, neonacisté pravidelně pochodují našimi městy, roste počet násilných útoků na naše romské spoluobčany, máme i další oběti fašistického nebezpečí a Dělnickou stranu, která získává na popularitě. Na jejích akcích už se scházejí i ti, jež lze při troše dobré vůle označit za zástupce veřejnosti, kteří se zatím hnědého politikaření spíše stranili. Politici se předhánějí ve vymýšlení postupů proti pravicovému extremismu, Romové mluví o radikalizaci a ozbrojování, pořádají protestní pochody a dospělá bílá většina předvádí, co umí nejlépe – nečinnost.

 

Politika oděná v zábavě

Antifa je po léta médii prezentována jako organizace, jež se od rasistických hololebců zase tolik neliší. Co na tom, že to byli právě antifáci, kteří takřka jediní léta upozorňovali na hrozbu neonacismu a jejich činnost neustrnula u slov, která sice dobře zní, ale sama o sobě nic nezmění. Možná, že jejich přihlášení se k militantnímu odporu vzbuzuje strach, ale především u těch, kterých se jinak bojí snad úplně všichni. Přístup, jenž dává neonacistům pocítit, co sami šíří, kudy projdou, se už mnohokrát ukázal jako produktivní. Můžeme s ním jistě nesouhlasit, už dávno ale nemůžeme tvrdit, že to nefunguje. Po letošním Prvním máji a festivalu MayDay, který dle odhadů podpořilo svou přítomností zhruba 6 až 8 tisíc mladých lidí především z prostředí alternativních subkultur, už můžeme zapomenout i na klišé, které říká, že tihle antifašističtí radikálové nic jiného než udeřit zkrátka neumějí.

Právě česká Antifa totiž pochopila, co třeba v Německu vědí už dávno. V době zábavy, která se na nás valí ze všech stran, je potřeba rozptýlení spojit s protestem, aby se dala očekávat odezva, která překročí hranice aktivistického ghetta a osloví i ty, kterým je jinak jakákoliv politika úplně volná. „Teď je čas zábavy, ale až tady skončíme, tak opět přijde čas aktivního násilného odporu proti fašismu,“ vysvětlil tisícům mladých jeden ze zakuklených pořadatelů festivalu, který ukázal, nakolik mladí alternativci opět suplují roli svých rodičů, kteří namísto protestu trávili toto sobotní odpoledne na chatě či před televizní obrazovkou. Zatímco na dopolední tradiční anarchistické demonstraci bylo vidět jen něco málo přes stovku zástupců černého bloku, odpoledne na Císařské louce už patřilo tisícům lidí, kterým není lhostejné, co se u nás děje, a navíc se chtějí a dokážou bavit. Tudy vede cesta, která generuje tisíce odpůrců hnědé ideologie, škoda jen, že si toho v médiích takřka nikdo nevšiml. Jako by sdělovací prostředky pomáhaly získávat popularitu těm, proti nimž je třeba bojovat. Pravidelná prezentace několika málo desítek neonacistických zoufalců se stala pravidlem, o největším protestu proti neonacismu v našich moderních dějinách se mlčí úplně nebo je zmíněn v nějaké okrajové zprávě. Však už i samotní neonacisté do kamery přiznávají, že přítomnost všech významnějších televizních štábů na jejich setkáních je přesně tím, o co jim jde. Pár desítek, maximálně stovek lidí pak získává prostor, jenž jim nepřísluší, a opravdu masové akce jako by nebyly.

 

Profesionální festival

Kdo byl 1. máje na Císařské louce, viděl i něco jiného než jen subkulturní protest proti fašismu. Viděl totiž profesionálně připravený festival, který nabízel vše, za co se jinak draze platí. Velkou a výborně ozvučenou hudební stage s line upem, za nějž by se nemusel stydět žádný velký evropský punkový festival (La Fraction, Envy, Propagandhi), zázemí, jež nabízelo levné vegetariánské a veganské občerstvení v nejrůznějších podobách, dětský koutek s nafukovacím hradem a provazovými prolézačkami, přednáškový stan, v němž se zájemce mohl dozvědět něco o moderním anarchismu nebo militantním antifašismu, elektronický chiillout v zastoupení nejstaršího českého soundsystému Cirkus Alien a zakuklené pořadatele v černém, kteří festival s politickým podtextem uhlídali bez přítomnosti policie. A to vše za dobrovolné vstupné nebo za nic.

Tohle všechno bylo možné jen díky společné myšlence antifašismu, jež umožnila vystoupení kapel, které by jinak hrály zřejmě jen za tučný příspěvek, a také díky aktivitě, jež vzešla především z prostředí punkové a hardcorové subkultury, která byla ostatně mezi ná­vštěvníky i nejvíce patrná. Nebyli tam ale sami. Ačkoliv se ve stejný den odehrával po ukončeném CzechTeku zřejmě největší tradiční svátek freetekno subkultury, tak se i na Císařské louce našlo pár stovek technařů, kteří pro jednou vyměnili několikadenní dovádění na louce za jedno angažované odpoledne na pražském ostrově. Byli tu i hiphopeři, asi proto, že jim šly vzorem největší legendy českého hip hopu v podobě kapely Peneři strýčka homeboye, která festival podpořila, a to i s vědomím, že svou, jistě netradiční produkci předvádí před davem lidí, jimž je tahle stále komerčnější kultura spíše cizí.

Jsou to právě příslušníci zmíněných subkultur, kteří bývají cílem útoků českých hololebců, a tak byli na louce nejen kvůli sobě, ale i za ty, kteří vypadají „normálně“ a mají asi pocit, že když nehrozí nic jim, není třeba jakékoliv aktivity. „Za normálních okolností by člověk vypláznul 300 až 400 korun, aby mohl navštívit podobný hudební festival,“ konstatoval suše mladík, který se přípravou letních hudebních festivalů živí a zde se obešel bez viditelného označení, jež ukazuje, kdo platil a kdo prolezl dírou v plotě. Touhle dírou ten den spolu s ním prošlo totiž osm tisíc lidí.

 

Ideologie kožených tváří?

Antifašismus pro Antifu není ideologií, ale jen agendou, která spadá do popisu její činnosti. Netají se svou příslušností k antiautoritářské levici a nutno říci, že strnulou dikcí projevů občas připomíná odosobněný soudružský jazyk minulosti. Kožené tváře organizátorů v tmavých slunečních brýlích jsou až smrtelně vážné a tak trochu k smíchu, ale jen do okamžiku, než si člověk uvědomí, že těmhle aktivním bojovníkům proti neonacismu jde opravdu často o zdraví a svou identitu tají z pochopitelných důvodů. Navzájem se oslovují historií pošpiněným slovem „soudruhu“ a snaží se mu snad vrátit jeho původní smysl. V něčem jako by uvízli hluboko v minulosti, ale v tom hlavním, což je aktivní občanský odpor proti neonacistům, jsou daleko před českými politiky i před apatickou českou společností. Jejich volání Mayday! není ani tak voláním o pomoc, jako spíše výzvou k aktivní sebeobraně, která se zdá být na místě více než kdykoliv dříve.