Zvedněme ceny za destrukci jídla!

S ředitelem potravinové banky

O hladu, plýtvání jídlem a organizaci, která s hladem vede boj, hovoříme s Fabricem Martinem-Plichtou.

Kdy a za jakým účelem byla založena Federace potravinových bank?

Založil ji v roce 1994 Ilja Hradecký, který je zároveň zakladatelem a ředitelem charitativní organizace Naděje. Znal dobře systém potravinových bank z Francie a chtěl jej zavést i zde, aby se jídlo dostalo k těm, kteří ho opravdu potřebují. Tedy k bezdomovcům a vůbec sociálně slabším.

 

Odkud pochází myšlenka potravinových bank?

Vznikla v šedesátých letech v arizonském městě Phoenix. Nápad pochází od jednoho zdejšího křesťana, který byl šokován rostoucím celkovým bohatstvím Američanů na jedné straně a velkou chudobou konkrétních lidí na straně druhé. Uvědomil si, že existuje velké množství zcela nezávadných potravin, které se k lidem vůbec nedostanou, jelikož je třeba podniky a prodejní řetězce z různých důvodů nemohou prodávat. Pokusil se to jídlo dostat k lidem, jimž chybělo. Šlo vlastně o zamezování plýtvání. Tímto způsobem se rozhodl bojovat proti hladu i chudobě.

 

Už v počátcích se předpokládal vznik celosvětové sítě potravinových bank?

Nikoliv, nejdříve šlo o vysloveně lokální zá­ležitost, která se postupně uchytila po celé Americe a později v Kanadě. V roce 1984 vznikla první potravinová banka v Evropě, a sice v Paříži.

 

Žádné jednotné vedení potravinových bank tedy neexistuje a každá banka pracuje samostatně?

Každá potravinová banka s městským nebo regionálním přesahem je samostatná organizace a jednotlivé místní organizace jsou ve většině případů sdruženy v národní federaci. Cílem je shromažďovat a distribuovat potraviny, které dostáváme jako dar, a co nejrychleji je dostat ke konzumentům. To lze uskutečnit jen na lokální bázi, nemůžete přemísťovat potraviny, které podléhají rychlé zkáze, po celých státech.

 

V kterých českých městech banky existují?

V roce 2006 byla založena banka v Praze, o rok později v Ostravě a v Rychnově nad Kněžnou. V České republice není takový problém s přemísťováním jídla, neboť ji projedete autem za tři hodiny, takže není potřeba mít banku v každém regionu.

 

Kdo podle vás v Česku trpí hladem? Je vůbec toto označení přesné?

Nedá se říci, že by se v České republice opravdu hladovělo, ale dá se konstatovat, že jsou u nás lidé, kteří nejedí zdravě, nejedí do sytosti a v ruce obracejí každou korunu.

 

Jak vybíráte ty, kterým rozdělujete jídlo?

Nepracujeme přímo s konzumenty. Jídlo distribuujeme neziskovým organizacím a institucím, které přímo pracují s lidmi v nějaké tíživé sociální situaci. Nerozdělují přitom jen jídlo, ale vykonávají i sociální poradenství a řadu jiných aktivit. Oni dobře vědí, kde je třeba pomoci. Bez plného žaludku se těžko pracuje, hledá ubytování a vůbec přemýšlí. Potravinová pomoc je tedy často doplňkem mnoha jiných služeb. Mnohdy se využívá jako motivace či bonus.

 

S kterými organizacemi spolupracujete?

V České republice spolupracujeme skoro se všemi charitativními organizacemi, jako je Armáda spásy nebo Naděje. Spolupracujeme také s Fondem ohrožených dětí, s Klokánky, se sdruženími, která podporují pěstounské rodiny a nejrůznější azylové domy. Pomáháme také dětským domovům.

 

Odkud pocházejí rozdělované potraviny a jak je získáváte? Kupujete je?

Máme vlastní etickou chartu, která definuje naše priority a je společná všem potravinovým bankám v Evropě. Tam je psáno, že jídlo zásadně nekupujeme ani jej neprodáváme. Většina jídla se k nám dostane jako dar od velkých mezinárodních výrobců, které­ pravidelně oslovujeme. Také se snažíme navázat spolupráci s velkými obchodními domy a řetězci. Tady je ale nutné zmínit, že se to zatím v České republice příliš nedaří. Pochopení pro naši činnost jsme zatím nalezli je u řetězce Makro.

 

Proč velké obchodní řetězce zatím nespolupracují?

V České republice totiž působí výhradně německé, holandské a britské řetězce, což jsou zrovna země, v nichž potravinové banky nejsou. Dalším důvodem je česká legislativa, která je až příliš benevolentní k prodeji takřka prošlých potravin, které zůstávají až do posledních chvil v regálech.

 

Nebylo by pro řetězce výhodnější vám jídlo darovat než je ničit?

Ničení jídla v Česku je právě velmi levné. Jediné štěstí je, že pokud nám jídlo darují, mohou si je odečíst z daní. Jestliže se rozhodnou jídlo likvidovat, nemusejí jej bohužel třídit, zvlášť probíhá jen likvidace masa a mléčných výrobků. Jestliže nám ale chtějí jídlo darovat, třídit jej musí, a nějakou dobu i skladovat.

Jak by se měla změnit legislativa, aby umožnila lepší chod potravinových bank a zabránila plýtvání jídlem?

Musí se zvednout cena za destrukci jídla. Například v Itálii to funguje, řetězce pak raději jídlo darují. Svou roli tam ale jistě hraje i morální étos, jenž souvisí s křesťanským charakterem obyvatelstva. Polsko od 1. ledna 2009 zavedlo změnu, že na dary potravin se nevztahuje platba DPH. To je v rozporu s tím, co podepsali všichni noví členové Evropské unie s Bruselem, ale v Polsku jsou přesvědčeni, že svůj postoj uhájí. Pokud by Česká republika šla stejnou cestou, je jasné, že bude na úspěch v této věci větší šance. Měl by také vzrůst odpor společnosti proti plýtvání, lidé by neměli kupovat potraviny, které mají třeba den nebo dva do vypršení lhůt, a měli by tak motivovat jejich prodejce k darování potřebným.

 

Kolik jídla jste za poslední rok rozdělili?

Za loňský rok jsme získali a darovali tři sta tun jídla.

 

Skutečný problém s hladem se týká především Afriky. Působí potravinové banky i v třetím světě?

Existují v Latinské Americe, kde je velice silné sociální hnutí. Působíme i v Indii, Egyptě a Maroku. V těch nejpostiženějších státech ale není kde brát, takže tam potravinové banky neexistují a jídlo se tam dostává vlastně jen formou rozvojové pomoci. Musí se dovážet.

 

Dalo by se říci, že přebytky jídla euroamerické civilizace by nasytily hladovějící po celém světě?

Jsem si tím jist. Problém je, jak k nim to jídlo dostat.

 

Zdá se, že alespoň euroamerická civilizace je na konzumaci a plýtvání založena. Má boj proti plýtvání v takto nastaveném prostředí vůbec smysl a šanci na úspěch?

Právě dnes v souvislosti se současnou ekonomicko-finanční krizí se ukazuje, že žití na dluh se nevyplácí. Navíc prožíváme i environmentální krizi, v níž se plýtvání nedobře projevuje. Má to tedy větší smysl než kdykoliv v minulosti.