Americká umělkyně Jenny Holzerová (nar. 1950) se během posledních tří desítek let významně zapsala do příběhu současného umění zejména vizuálním užitím jazyka. Její texty nabyly nejrůznějších formálních podob, od plakátů a triček přes věhlasné elektronické sady znaků až po psaní světlem na variabilní povrchy, včetně mořských vln. Newyorská výstava PROTECT PROTECT ve Whitney Museum of American Art (12. 3. – 31. 5. 2009) byla v USA největší za posledních 15 let a doprovázená novým katalogem. Představila texty z let 1977 až 2001 spolu s nejnovějšími fragmenty odtajněných dokumentů americké vlády, které Holzerová využívá od roku 2004 jako zdrojový materiál. Podtitul výstavy vychází z vládních návrhů pro válku v Iráku, ale zároveň odkazuje k jednomu z nejznámějších autorčiných výroků (který se objevil poprvé v roce 1982 nad Times Square): „Chraň mě před tím, co chci.“
Holzerová pracuje mezi soukromým a veřejným, obecným a konkrétním, s osobitým a dobře načasovaným názorem, který dodává jejím idiomatickým textům krásu, sílu a naléhavost. Čerpá v nich jak z odkazu světové poezie, tak z dříve utajených politických materiálů, bojových plánů či svědectví vojáků na jedné a válečných zajatců na druhé straně. Výstava měla tři části, z nichž pouze jedna, zato však naplno, uspokojila divácké očekávání spojené s nejtypičtějším autorčiným rukopisem: běžícími elektronickými nápisy na ledkových displejích (které využívá od osmdesátých let minulého století). Přenos zpravodajské či reklamní techniky do galerijního prostředí působí zejména díky monumentálnímu prostorovému aranžmá až hypnotickým dojmem. Holzerová nakládá s displeji suverénně. Výběr fontu, barvu, ostrost a rychlost pohybu písmen má pod dokonalou kontrolou, která vede k pocitům vnoření, ohromení, častokrát s úmyslným nádechem nevolnosti z (nekončícího, jakoby samovolného) plynutí i ze způsobu, jakým se texty (na způsob zpráv) představují.
V dílech používajících odtajněné dokumenty (například Thorax, 2008) vkládá autorka do proudu znepokojivého souvislého textu na místa, která byla úředně začerněna, s neúprosnou „oficiální pravomocí“ velká XXX. Právě ona místa a momenty umělého přerušení procesu čtení dotvářejí krajně znervózňující atmosféru. Možná ještě působivěji, a pro většinu návštěvníků jistě překvapivě, tato „technika interrupce“ vyznívá ve dvou zbývajících oddílech výstavy, kde Holzerová vyměnila elektroniku za plátna a objekty. V sériii Redakčních maleb a v záznamech psaných na lidské kosti Lustmord se setkáváme s protokoly výslechů, pitevními zprávami a dalšími kontroverzními texty, v nichž ve značně abstraktním výtvarném pojetí ožívá kafkovský duch byrokracie na pomezí zákona, někde v prostoru mezi realitou a zlým snem. Snad žádný text na této výtečné retrospektivní výstavě nelze dočíst: i ty nejtemnější zápisky jako by proudily bez zjevného konce a počátku, a navíc se zrcadlily v nezměrném množství fragmentárních perspektiv přímých a nepřímých účastníků – zločinců, obětí i diváků. Holzerová se stala jednou z nejaktuálnějších sociálních a psychologických portrétistek naší doby.
Blastula, New York