Vaječná bitva na mítincích ČSSD skončila, je tedy čas bilancovat a s odstupem zhodnotit zisky a ztráty. Hned na začátku je třeba říct, že nejzajímavější na celé věci není ani tak to, jak a proč se stala, nýbrž způsoby vykládání, postupy, jimiž se pokoušíme realitu uchopit a učinit z ní vlastní pravdu. Někdy jen pravdu „pro sebe“, jindy, jako v případě politických stran, také pravdu „o sobě“.
Autenticky vzniklý sociální protest, organizovaný po internetu, v určité chvíli překročil míru snesitelnosti. Nikoli snad proto, že by ztratil původní energii a protestní náboj, který byl od počátku ryze zrcadlovým odrazem chování a způsobů Jiřího Paroubka. Hranice snesitelnosti se zjevila zcela samovolně s narůstajícím množstvím vajec a v určité chvíli, řečeno čistě dialekticky, získala jinou kvalitu. Z radostného protestu se stala nechutnost. Souvisí to i se strategií gándhíovského nenásilného odporu, kterou ČSSD v čistě vizuální rovině nakonec do boje nasadila (dalo by se tomu říci i výroba mučedníka, ale to už by naznačovalo, že je tu někdo, kdo záměrně vyráběl, a to by byla spekulace; nakonec mučedník se vyráběl, prostě k tomu docházelo). Když se před vámi někdo dobrovolně nechá orazítkovávat vejci, jako když jdou ovce na porážku, těžko se ubráníte tomu, abyste ho nakonec nezačali litovat.
Zatímco na vizuální rovině sociální demokraté boj postupně vyhrávali, na rovině slovní se od počátku nořili do kalných vod. Už první pokus – zakrýt existenci letícího vejce – byl výrazem snahy ovládnout vlastní obraz, utlumit protestní energii, jež by mohla stranu zničit. To potom pokračovalo hysterizací vajíčkiády a nakonec i nemístně přehnaným výkladem toho, co se vlastně stalo.
Odkazy na nacismus (sic!), přirovnání k Židovi, proti němuž se hodí každá hůl, a nakonec „vznešené“ prezidentské varování, že česká demokracie právě utrpěla neuvěřitelně tvrdou ránu a otřásla se v základech, to vše patří do arzenálu nevkusného přehánění, jemuž nechybějí zlovolné manipulativní motivace. Demokracie, která se zatřese pod tíhou několika set vajec, přece nemá nárok se demokracií vůbec nazývat; a prezident, který něco podobného vyřkne, by se asi měl zamyslet nad tím, co pod slovem demokracie myslí, pouští-li tento pojem při první strkanici tak lehce z moci nejvyššího ochranitele ústavy.
Přirovnávání k nacismu a rasistickým útokům na Židy se kromě nevkusnosti a naprosté mimoběžnosti historického přirovnání (některé analogie zkrátka nesedí, i kdyby se, jak připomněl poslanec Evropského parlamentu za ČSSD Richard Falbr, shodovaly v nejdůležitějším znaku, kterým bylo vejce) vyznačují hlubokým nepochopením běhu politiky. V logice, kterou ČSSD použila, by se také dalo říct, že kdo ostrými slovy útočí na druhé, vyvolává budoucí možné útoky vajíčky v ulicích, a dopouští se tedy fašistického jednání, čímž se zcela zpronevěřuje duchu demokracie.
Zní to hloupě, ale používá to stejnou logiku přehnaného „dovádění do důsledků“, jaké použila ČSSD. Z tohoto pohledu se Jiří Paroubek nebo David Rath chovali stejně jako fašistické bojůvky, protože ve sněmovně i mimo ni soustavně používali silné slovní střelivo. ČSSD chce najednou na druhé použít měřítka, která pro sebe zapověděla, ač by to byla měřítka absurdní.
Ale konec tahanic o to, kdo je podlejší, nebo kdo je svatý a kdo bytostně zkažený. Tímto způsobem se nikdo nikam nedostal. Hysterická reakce prezidenta a špiček Lidového domu – která je sice lidsky (kdo by nebyl naštvaný, když mu teče žloutek po bradě – ne tak u prezidenta, tomu se nic nestalo, musel se jen dívat a jindy, když se v ulicích hajluje nebo když dostává dopisy od různých „vlasteneckých“ stran, tak aktivní není), nikoli však politicky pochopitelná – vychází z jiné premisy. Předpokládá se, že politika je sterilní disciplína, která se provozuje v klidu kanceláří, kde po sobě můžeme plivat, ale jenom proto, že to nikdo nebere vážně, že se ho to tělesně nedotýká. Pokud politika patří do ulic, pak jen ve chvílích, kdy se to hodí (třeba když spolu s ČSSD demonstrují odboráři), nebo když potřebujeme ukázat svou velikost.
Hysterizace vajíčkového protestu, který přesně zapadá do strategie „našeho výkladu reality“, byla především důsledkem vyloučení těla z politiky. Dopady vajíček na hlavu předsedy ČSSD se tělo do politiky nečekaně rychle vrátilo (aniž by si to vědomě přáli demonstranti nebo terče útoků) a zároveň se potvrdila nesmyslnost očekávání, že násilí lze v politice jen tak využívat, pokud má netělesnou povahu.
Násilí vždy souvisí s tělem, vždy se ho nějak dotýká, právě tak jako politika, která je jistou ustálenou, umírněnou formou používání násilí. I čeští politici – při vší lítosti nad potřísněnými saky, tričky a politickou důstojností – si to nyní mohou lépe uvědomit. Mají s politikou jakožto násilím najednou přímou, nezprostředkovanou zkušenost. Můžeme jen zvědavě čekat, jak nyní naloží s vědomím, že si každý den v parlamentu i jinde hrají s ohněm, který už není metaforou, nýbrž mocným a spalujícím živlem, zanechávajícím jizvy na těle.
Autor je komentátor Hospodářských novin.