Román francouzského spisovatele zpracovává ve fiktivním deníku život manželky Francise Scotta Fitzgeralda. Činí tak paradoxně z téměř feministických pozic.
Slavný americký spisovatel Francis Scott Fitzgerald do svých knih zařazoval útržky z deníků a dopisů své ženy. „Plagiátorství začíná doma,“ lakonicky poznamenala Zelda Sayreová-Fitzgeraldová na adresu manželových románů. Co všechno se může skrývat za všeobecně sdílenou představou o tomto geniálním romanopisci a jeho „šílené manželce“, ukazuje kniha francouzského spisovatele Gillese Leroye, vyznamenaná v roce 2007 Cenou bratří Goncourtů.
Ocenění překvapilo všechny včetně padesátiletého autora, jehož početné knihy do té doby ve Francii nevzbudily žádnou velkou pozornost. Porota však projevila uznání vytříbenému jazyku a také umu, s nímž Leroy namíchal fakta s fantazií. Nejasná hranice mezi fikcí a skutečností v jistém smyslu definuje autorovu tvorbu: rád zpracovává vlastní intimní zážitky. „K psaní potřebuji čerpat z toho, co je mi nejblíž, co je nejsamozřejmější, co mám přímo před očima, ze svého života.“ V krátké povídce Maminka je mrtvá (Maman est mort, 1990) tak rekonstruuje zápas své matky se smrtelnou nemocí, román Champsecret (2005) je fiktivní deník stejnojmenného spisovatele.
Žena jako materiál
Alabama song pokračuje v této linii s tím rozdílem, že autor tentokrát odhaluje nitro ženy, která s ním osobně přímo nesouvisí. Formou smyšleného deníku Leroy sleduje myšlenky a vypjaté emoce, jež zmítají Zeldou Sayreovou-Fitzgeraldovou v průběhu jejího života. Z textu plasticky vystupuje její osobnost. Radikální a nevymáchané projevy dívky, jež ráda šokuje své konzervativní okolí, se mění ve smyslné, exaltované pasáže či střídavě cynické, střídavě zoufalé popisy manželského soužití.
Deníkový žánr umožňuje Leroyovi poměrně působivě vykreslit Zeldin portrét. Alabama song však není deníkem v klasickém slova smyslu. Mezi chronologicky uspořádané útržky se tu a tam vklíní záznam, kde Zelda bilancuje své roky prožité v různých psychiatrických ústavech. Minulost se mísí s budoucností; projevy Zeldina divokého temperamentu a konfliktní soužití s manželem alkoholikem čteme s vědomím hořkého konce.
Je překvapivé, že se v knize jednoznačně ozývá feministická kritika. Zeldino strádání Leroy připisuje její celoživotní frustraci z toho, že ji život se Scottem Fitzgeraldem odsoudil k pasivní roli. Její společenský úspěch se odvíjí od jeho spisovatelského renomé, její duševní svět je pouhým materiálem pro jeho tvorbu. Už jen o pokusy najít si cestu vlastní citové či umělecké seberealizace je donucena tvrdě bojovat, a to právě s manželem, který jí tuto svobodu upírá.
Ve stínu skutečnosti
Podobně jako Fitzgerald vylepšoval pomocí Zeldiných osobních záznamů své známé romány, Gilles Leroy začlenil do svého, podle vlastních slov smyšleného vyprávění skutečné údaje o Zeldě Sayreové. Fakta více či méně skrytá za smyšlenými příběhy občas vyvolávají dojem kvízu, jehož luštění si užijí znalci života a díla manželů Fitzgeraldových. Správnost svých vývodů si mohou ověřit pomocí závěrečné poznámky, v níž autor vysvětluje, co si vymyslel a co nikoliv. Podivně tak odděluje rovinu fikce a faktu, kterou předtím tak zručně zkombinoval.
Tím, že obratně krouží kolem propasti mezi skutečnými životy a dílem Scotta a Zeldy Fitzgeraldových, a tím, co o nich nevíme a co nenapsali, se román liší od běžných novelistických zpracování životů proslulých osobností. Bohužel jako jiné biografické romány je Alabama song závislý na těch, o kterých vypráví. Odmyslíme-li si je, zůstane tu ničím výjimečný, třebaže dobře napsaný příběh. Hrozí, že se z něj stane pouze dobré „doplňkové čtení“ Fitzgeraldových románů, jak knihu paradoxně chválí jedna recenze. Je ironické, že fiktivní deník Zeldy Sayreové tak následuje osud své předlohy. Zeldě se nedařilo odpoutat od příběhu svého muže a její příběh přetvořený Leroyem nevykročí ze stínu, který vrhá slavný pár.
Autorka je anglistka.
Gilles Leroy: Alabama song. Přeložila Alexandra Pflimpflová. Odeon, Praha 2009, 182 stran.