Sebestřednost českého mediálního prostředí, které vše důležité hledá a spatřuje pouze v domácím dění, ostře kontrastuje s psaním na britských ostrovech.
Když jsem před lety začal číst britské noviny, ihned mě zaujal způsob, jakým tamní komentátoři nahlížejí na dění mimo Spojené království. Názorové články jsou obsáhlé, zcela výjimečně narazíte na pouhou glosu nebo na krátký sloupek s jednoduchou pointou. Britští komentátoři se zdráhají zjednodušovat a neustále se tážou, zda je správné s lehkostí pozorovat, co jinde trápí miliony lidí.
Ani v případě, kdy se zahraniční dění protne s britským, nebývají sloupkaři rychle hotovi. Užasle jsem před půldruhým rokem sledoval, jak si nevšímají nahrávek na smeč, když se ruské úřady rozhodly (a pomáhaly si vskutku nevybíravými prostředky) zavřít petrohradskou a jekatěrinburskou kancelář Britské rady. Nikde plamenné odsudky a rychle upečené závěry, že Rusko je zlo. Úvodník Timesů počínání Moskvy samo sebou odsoudil, připomenul souvislost – hon Scotland Yardu na Litviněnkova vraha –, většinu prostoru však věnoval rozboru činnosti Rady. Na hromadu snesl fakta. Vyplývalo z nich, že na nedospělé chování svých politických elit doplatí především stovky tisíc ruských studentů. V The Guardian šel Simon Jenkins ještě dál v zamyšlení, co pro Spojené království a svět znamená „alternativní diplomacie“ kulturních středisek, obchodníků i batůžkářů.
Přemýšlet „nebritsky“
Nepřekvapilo mě, že se všechny hlavní britské deníky vyjádřily k nedávnému projevu amerického prezidenta v Káhiře, a to hned druhý den. Financial Times v delším komentáři (745 slov) analyzovaly důležité body Obamovy řeči, nabídly klíč, jak jim rozumět. Projev vyložily nejen v kontextu Blízkého východu, ale i vzhledem k předchozí zahraniční politice USA. Na stejné téma a tentýž den se v českých novinách objevily jen dva názorové články. Hospodářské noviny přinesly glosu (90 slov), MF Dnes komentář (180 slov), jehož autor vypíchl z Obamova projevu jedno místo. V den, kdy píši tyto řádky (10. 6. 2009), jsem počítal, kolik u nás vyšlo komentářů s tématy, jež by přímo nesouvisela s Českou republikou. Našel jsem jediný (MF Dnes). V The Guardianu přemýšleli dnes „nebritsky“ třikrát – například o indiánech v Peru. Proč ten rozdíl? Nesouvisí náhodou naše názory s našimi vědomostmi?
V hlavní kategorii významné žurnalistické ceny (British Press Awards) zvítězily letos The Times. Ve stručném zdůvodnění porota třikrát zmínila jejich rozsáhlé a do hloubky jdoucí zahraniční zpravodajství. Samozřejmě, že listu nechybějí barevné přílohy s jednoduchým čtením a že příloha Sport je těžší než World. Ale i když sekce Svět netloustne na víc než 30 gramů, má váhu – její vliv lze rozpoznat v ekonomických článcích, v kultuře a nakonec i v domácích rubrikách (EU, přistěhovalectví). Kdo ví, jak to bude s cenami napřesrok. Na britském mediálním trhu je tvrdá konkurence, glóbusem tu otáčí kdekdo. Vášnivě o zahraničí referuje malý a věčně ztrátový The Independent. Konec bojů mezi srílanskou armádou a Tamilskými tygry ho zajímá víc než postupující vnitropolitická krize. Srí Lance tak vyhradí tři strany včetně celé titulní (reportáž z místa, časová osa války) a k aktuálnímu dění se vyjádří v prvním redakčním komentáři. A když po dvaceti letech opouští Afriku reportér Chris McGreal, poskytne mu jeho The Guardian sedm stran, aby se mohl rozloučit esejisticky laděnými vzpomínkami – exkurzí po vítězstvích i hororech černého kontinentu.
Svět bez souvislostí
Podle českých deníků svět sice existuje, ale větší prostor dostává pouze v případě, když „íránská ‚sametovka‘ graduje“ nebo „záhadně zmizí“ letadlo. Války končí a zas začínají, KLDR hrozí, v Gruzii se demonstruje. Věci se tam venku dějí, ale nechme stanou proč a jaký vztah mají k nám. Čtivá původní reportáž, zbytek vyplní suchopárné agenturní texty a jejich slepence – povinný dvojlist je hotov. Netvrdím, že si naše noviny mohou dovolit platit třicet čtyři zahraničních zpravodajů, jako to dělá The Guardian, ale jsou finanční možnosti dostatečnou omluvou pro prezentaci útržkovitého světa bez souvislostí? Mohu si o takovém světě něco myslet? Leda tak si ho domýšlet – za pomoci stereotypů, starých strachů a nových drbů.
Strohé zprávy z ciziny, skoupé hodnocení. Jak z toho ven? Naši sloupkaři se určitě rozhlížejí i jinde než v českých médiích. Přál bych si, aby na nás kladli vyšší nároky. Snad pak my vyrazíme hledat prameny jejich názorů – budeme chtít číst o světě, který více váží.
Autor je architekt; napsal novelu Všechno, co vidím.