Média a společnost jsou stále zajedno: První máje jsou příležitostí k pouličním bitkám. Proč jsme se neposunuli v našem vnímání protestu za hranice povrchního stereotypu? Protože je snazší věci izolovat než jim čelit.
Sirény občanských iniciativ rozkvílel prvomájový pochod pravicových radikálů v jihomoravské metropoli. Výsledkem bylo více než tisícové nenásilné protestní shromáždění, ale i reportáž České televize, která akci lakonicky podala jako setkání klubu rváčů. Následoval otevřený dopis, s nímž se většina české veřejnosti neměla v médiích šanci setkat. Ten poukazoval na neprofesionalitu veřejnoprávního zpravodajství. Vše ale očekávatelně vyšumělo do ztracena. Česká televize problém personalizovala a dokonale si vydezinfikovala ruce: o celou kauzu se neotřela jediným veřejným prohlášením. Kromě soukromého dopisu redaktora Luboše Rosího. Jak je to možné?
Když média nečíhají
Vina nepadá jen na hlavu televizní. I když iniciativa veřejně nekritizovala jiná média, většina přinesla podobný obraz. „Příznivci“ extremismu, tedy neonacisté, měli „dostaveníčko“, na kterém byli vyzváni, aby pochodovali „spořádaně“. Nato se „odpůrci“ „vzbouřili“, „srotili“ a „číhali“. „Horký máj“ střetl „tábor odpůrců“ a „radikálů“, které policisté „udrželi na uzdě“ a pozatýkali. Negativní zabarvení a neúplnost provázely většinu mediálních výstupů na nejsledovanějších zpravodajských serverech. Z obrazu nám sice vypadli levicoví extremisté, ale ostatní nálepky zůstaly. Proč média alespoň neobohatila materiál o běžně dostupná vyjádření občanské iniciativy?
Jednou z možných odpovědí je nečitelnost. Zatímco boj je archetypální obraz, občanská iniciativa bez jasného typologického zařazení je těžko komunikovatelná. Že přišli protestovat „obyčejní občané“, otcové a matky rodin? Pomiňme, že podobná rétorika patří spíše do slovníku konzervativních hnutí. Jak zobrazit politicky korektní shromáždění, které se hlásí k ideové indiferentnosti? Jak sdělit mytickému průměrnému divákovi, že občan v průvodu je stejný jako on? Navíc, když neonacisté pochodují Brnem často za potlesku skutečných „obyčejných občanů“?
Kdo píše zprávy
Média by musela vzpomenout doby, kdy střety s neonacisty v Brně byly opravdu kruté. Ještě před deseti lety nebylo bezpečno pro nikoho, kdo měl delší vlasy či alternativní oblečení. Pouliční bitky a intervence neonacistů v klubech a hospodách, stejně jako noční výlov návštěvníků koncertů v ulicích Brna byl za tichého mlčení „obyčejných občanů“ a policie řešen spíše silou, a jestli se někdo neonacistům stavěl, byli to především levicoví antifašisté. Co naplat, že mnohdy agresivitou k neonacistům neměli daleko – suplovali postoj společnosti, která nebezpečí vidět nechtěla. Marginalizovala ho a nechávala napospas noci. Situace se však proměnila – ochablé neonacistické hnutí sbírá síly a měří se na úrovni legitimní politiky.
Tento kontext otevírá důležitý úhel pohledu: agendu dnes nastolují neonacisté. Oni stanovují pravidla hry, oni vytvářejí mediální události. Nová snaha prezentovat se korektně, jako spořádané hnutí, se přenáší i na stranu antifašistů, kteří tyto prostředky adaptují. Oběma stranám to sice umožňuje získávat nové příznivce, princip se ale nezměnil. Protest v Brně nebyl protestem celé společnosti, ale sepjaté, třeba nebývale silné skupiny intelektuálů a aktivistů. Ti chtějí být zástupci většinového občanstva. Bohužel ale nejsou – a to se přenáší i do mediálního obrazu o nich.
Neobyčejná moc obyčejných
Protest těchto „obyčejných občanů“ je totiž „neobyčejný“. Je mimo to, co samu společnost zajímá. Společnost neonacistům tleská nebo je ignoruje. V tom jsme se za posledních deset let velmi změnili. Jiný je však přístup policie a státních orgánů, které se úzkostlivě snaží neudělat chybný krok. I proto se v hodnocení akce na neonacistických webech dočteme slova chvály určená bezpečnostním složkám a zprávu o tom, že „lidský odpad“ (rozuměj: iniciativa) nic nedokázal a sympatie občanů si nezískal. Pověstné mediální ticho dává příznivcům konečného řešení za pravdu. Problém se ztrácí.
Co se však zjevuje, je problém korektnosti, pečlivého vyvažování slov a postojů, úporná snaha o nestranickost, nepříslušnost. A to nejen v public relations občanských iniciativ, ale i v práci médií. Poněkud to připomíná normalizační ovzduší: jako by skutečný, zaujatý občanský postoj se všemi důsledky znamenal znemožnění účasti na mediální komunikaci. Autentický protest se tak i kvůli sice upřímné, ale velmi opatrné sebeprezentaci stává bezzubým – protože nečitelným. Co zůstává, jsou stíny dýmovnic, které dokážou evokovat konkrétní představu. A ta není lichotivá.
Lze se obávat, že brněnská zkušenost ukázala několik důležitých indicií: neonacisté jsou akceschopnější, než bývali, a někteří občané se sice chtějí bránit, ale stále v jakési společenské izolaci. Záleží jen na vytrvalosti, zda dokážou zvrátit princip nastolování agendy na svoji stranu a postaví neonacisty do situace, která zamezí jejich přibližování většinové české společnosti. Pak to třeba dojde i médiím. To však bude možné až tehdy, když začnou studovat své vlastní etické normy a uvědomí si, řečeno s esejistou Wolfgangem Krausem, že jsou nositeli demokratických ideálů. Tedy těch hodnot a postojů, které brání společnost před tím, aby se z ní stala šedivá masa „obyčejných lidí“. Hodnot, které jí naopak navracejí plnokrevnost, barvy, názory, přesvědčení a diskusi. Hodnot, které nedovolí izolovat antifašismus od společnosti.
Autor je režisér a vysokoškolský pedagog.