Česká kultura je v nebezpečí. Ohrožuje ji jedna jediná, zatím čistě virtuální mešita, kterou se chystá v Brně vztyčit několik set tamních muslimů. Tradiční český odpor k cizímu – slovo jiné je v tomto případě možná slabé – se tentokrát projevuje na náboženské rovině. Proti se nestavějí ani tak věřící, jejich hlas zatím nebyl slyšet, nýbrž výhradně křesťanští politikové, kteří před volbami náhle cítí, že se tu děje „něco velmi nebezpečného“ a že je třeba bránit české a moravské tradice a naše náboženství.
Jenže – co jsou naše tradice a naše náboženství? Jaké hodnoty a jaké křesťanství je nám vlastní? Není nejtradičnější právě tento xenofobní postoj, který po odlišných vírách žádá, aby nejprve přijaly naše životní hodnoty, ať už si pod tím představujeme cokoliv, a teprve potom „svobodně“ projevovaly osobní pohled na svět? Ale může snad být akulturace, tedy přizpůsobení jiného místním kulturním zvyklostem, absolutní? Není to potom už asimilace, násilné zestejňování všeho? Zrcadlový opak ideologického multikulturalismu, který odpůrci mešit považují za původce všeho zla?
Předseda lidovců Cyril Svoboda použil v této souvislosti zajímavý argument. Váží si sice pravověrných muslimů, protože je pořád lepší nějaká víra než žádná (nevěřících si tedy liovecký lídr zřejmě váží méně nebo si jich neváží vůbec), ale i muslimové si musí uvědomit, že když oni třeba v Turecku nepovolují křesťanské kostely, nemusíme my povolovat jejich mešity.
Svobodova nekonečně množená a rozbíhává logika opozice „my/oni“ je bláznivě reaktivní, až pomstychtivá, což u pravověrného křesťana nesoucího už nějaké to desetiletí ideál ekumenismu docela překvapuje. Svoboda se neptá na hlubší důvody, které ho vedou k odmítání mešit poklidných muslimských společenství, protože nachází první chybu na druhé straně, kde vše „odporné a odporující“ začalo. Až se polepšíte vy, začneme i my uvažovat o změně postoje.
Jde o typickou pozici kulturního diktátora, která bohužel patří k tradici českých diskusí o současném i budoucím míchání různých kultur. Nikdy se nezačíná z dialogické, otevřené pozice, kdy jedná rovný s rovným (občansky i kulturně), nýbrž výhradně z pozice hierarchicky určené, kdy vládce (Leitkultur, vůdčí, místně nadřazené kultura) poddanému určuje, co smí a co ne.
Lidovecký odpor vůči druhé brněnské mešitě odráží práci předsudku, vyrůstající z neochoty poznávat odlišnost, s níž se kolem sebe potkáváme. Politici KDU-ČSL vidí islám jako jednotný proud, do něhož patří i radikální islamisté, kteří dávají bomby do metra a vyvolávají nenávist proti všemu západnímu. A z tohoto hloupého a neinformovaného předpokladu implicitně vyvozují absolutní odsudky i u muslimů v Brně, kteří s radikálním výkladem islámu nemají nic společného (obecně celkem platí, že agresivní výklady islámu pocházejí z modernější doby, zatímco starší a tradiční učení mají mírumilovný ráz; věděl to už stařičký mocnář František Josef, když v roce 1912 vydával souhlas s praktikováním islámu hanafitské odnože). Jsou pro lidovce podezřelí už tím, že mají jinou víru.
Není to poprvé, co politici této strany takto postupují, což pouze dokazuje, že se v jejich případě nejedná o náhodnou radikalizaci, vyvolanou hypercitlivým tématem víry, nýbrž o přehledně fungující způsob myšlení. Úplně stejný princip předsudečného vylučování čeští křešťanští demokraté používali v diskusích o registrovaném partnerství. Nebylo důležité, co homosexuální páry spojuje, jaký život vedou, proč potřebují občanské a právní uznání společnosti. Diskuse nebyla třeba, protože lidovci předem, paušálně, bez jakéhokoliv sociologického či jiného zkoumání věděli, že tito odlišní lidé jsou nebezpečím pro posvátnou instituci manželství a rodiny.
Xenofobní myšlení je vždy monologické, nepřipouští odlišné diskursy k boji o slovo, o vyslyšení. A vždy si také najde oběť, na níž jako na viníka všeho beze studu přenese podvědomý strach a obavy společnosti. Je to ale také myšlení projektivní: jako na plátně se v něm otiskuje vlastní obava o ztrátu identity, nejistota já, které proto, aby se ubránilo, slaběji či silněji kope kolem sebe.
Strach lidovců před homosexuály je vposledku veden nepřiznaným zjištěním, že hodnoty rodiny už ani my sami neumíme předávat dál a že instituce manželství v rychlé a dynamické moderní společnosti prochází bytostnou a bolavou proměnou. Obava před muslimskou mešitou v Brně zase pramení z vědomí, že lidovečtí obránci křesťanských hodnot a starých tradic tyto tradice a hodnoty neumějí rozvíjet a přesvědčivě předávat dál (neumějí je žít), zatímco tihle neznámí a vzdálení věřící rozšiřují řady a stavějí si nové svatostánky.
Nakonec právě tady je ten nejlepší prostor k zachování starých dobrých tradic. V křesťanství k nim třeba patří sebezpyt, a potom odvaha s nalezeným klubkem nespokojeností a nenávistí něco dělat.
Autor je komentátor Hospodářských novin.