Indie překračuje vlastní stín

Gayové a lesby v druhé nejlidnatější zemi na světě

Článek 377 indického trestního zákoníku, pocházející ještě z koloniální doby, stavěl homosexualitu mimo zákon s odůvodněním, že je proti lidské přirozenosti. Za jeho porušení hrozilo až deset let odnětí svobody. Letos v červenci Nejvyšší soud v Indii homosexualitu konečně legalizoval.

Zlegalizování homosexuality indickým Nejvyšším soudem znamená zásadní průlom. Čína sice podobný zákon schválila už v roce 1997, avšak v sousedním Pákistánu, který je Indii kulturně daleko blíže, je homosexualita stále zakázaná. Jak tedy došlo k novému rozhodnutí?

Situace gayů, lesbiček a transgenderů v Indii není nijak růžová. V praxi většina Indů homosexualitu nechápe. Je to něco, o čem se nemluví, a o čem má tedy mnoho lidí naprosto zkreslené představy. Pro homosexuály je složité o své orientaci hovořit, neboť mnoho Indů si myslí, že jde o nemoc, která se dá léčit. Rodina homosexuála či lesby často reaguje tím, že dceři nebo synovi urychleně sjedná svatbu, a doufá, že se tím věci vyřeší. Takové „řešení“ však často vede k útěkům či sebevraždám. Jindy se rodina ke svému členovi otočí zády a vyhodí ho na ulici. Tento přístup souvisí s místním tabuizováním sexuality obecně. V Indii je možné zaslechnout i názor, že homosexualita je pouze věcí západní civilizace, která se vyznačuje přehnaným individualismem a z toho pramenící zvráceností, a indické kultuře je bytostně cizí.

 

Já vás zabiju, paní

Přežívající stereotyp se pokoušejí nabourávat různé časopisy pro gay a lesbickou komunitu či mainstreamové tiskoviny jako Time Out, který vede kolonku s informacemi, jak mohou sexuální minority trávit volný čas. A pak také filmy. Jedním z prvních, které otevřeně zobrazují téma lesbické lásky v indickém kontextu, byl Oheň (Fire) kanadské režisérky indického původu Dípy Méhtové z roku 1998. V jejím snímku se dvě švagrové, ženy dvou bratrů, žijící pod jednou střechou, v důsledku svých nešťastných a nenaplněných manželství začnou sbližovat. Postupně mezi nimi vznikne silné emocionální pouto, které přeroste až v intimní styk. V závěru filmu se obě rozhodnou utéci a žít spolu, přičemž za sebou zanechávají spálený dům a šokované muže.

Přestože z pohledu otrlého západního oka neobsahoval film žádné otevřené sexuální scény, v Indii vyvolal velmi kontroverzní reakce, mezi něž patřily i útoky na kinosály, vedené stoupenci extrémní hinduistické organizace Šivséna. Radikálové argumentovali tím, že dílo útočí na posvátnou hinduistickou tradici a ohrožuje instituci manželství. Po promítnutí snímku na festivalu v jižní Indii jeden z diváků dokonce přistoupil k režisérce se slovy: „Já vás zabiju, paní.“ Film pobuřoval Indy nejen tématem lesbické lásky, ale i odsouzeníhodným činem žen, které opustí rodinu, odmítnou trpně přijmout úlohu manželek a rozhodnou se hledat vlastní štěstí.

 

Tlak neziskovek

Hlavní roli ve změně postoje soudu však sehrály nevládní organizace a aktivisté podporující práva homosexuálů, lesbiček a transgenderů. Pro zrušení kontroverzního článku 377 trestního zákoníku se sice vyslovily i známé indické osobnosti, jako například spisovatel Vikram Séth či ekonom a nositel Nobelovy ceny Amartja Sén, avšak boj s justicí­ spustila v roce 2001 až nevládní organizace Naz Foundation, která se zabývá problémem HIV. Na protest proti zastaralému zákonu sepsala petici, kterou však indický soud vyšší instance odmítl jako neopodstatněnou. Řízení tím neskončilo a v jeho rámci se k obsahu petice vyslovovali i indičtí politici. Nebyli v této věci zdaleka jednotní. Ministr zdravotnictví se například vyslovil proti dřívějšímu zákonu s tím, že pouze zatlačuje celou komunitu do ilegality a způsobuje, že málokdo z 8 procent jejích příslušníků nakažených HIV požádá o pomoc. Ministr vnitra naopak prohlásil, že zákon „je naprosto v pořádku a měl by být zachován, neboť bude odstrašovat každého, kdo by se chtěl oddávat takovému nemorálnímu aktu“. Nejvyšší soud nakonec zákon zrušil jako protiústavní.

Zmíněná Naz Foundation ve své petici zdokumentovala množství případů diskriminace gayů, která byla důsledkem starého nařízení. Ukázala, že zákon často sloužil jako legitimizace vydírání, šikanování, mučení a znásilňování příslušníků této menšiny, a to nejen ze strany policie, ale indické většinové populace vůbec. Například v roce 2007 v jihoindickém státě Tamilnádu spáchal sebevraždu transgender (v Indii hidžra) poté, co jej za údajnou krádež zatkli, mučili a znásilnili policisté. Tento případ nebyl zdaleka ojedinělý, podobné byly zaznamenány po celé Indii. Represivní postup policie v severoindickém městě Lakhnaú v roce 2002 byl namířen i proti nevládní organizaci Bharosa Trust, která se zabývá problematikou AIDS. Aktivisté byli kvůli osvětovým materiálům o šíření HIV obviněni ze sodomie a zmláceni. Policistům se tyto tiskoviny zdály pornografické a ohrožující „národní bezpečnost“.

 

Když „parády“ dorazily do Indie

Zavrhující postoj Indů vůči homosexualitě se také snažily a stále snaží pozitivně ovlivnit pochody gayů a transgenderů. Ty jsou nyní již pravidelně organizovány ve větších městech, která jsou považována za liberálnější a do nichž se často uchyluje mnoho homosexuálů a lesbiček v případě, že je odsoudí jejich rodina či rovnou celá vesnice. Indie se první Parade dočkala v roce 2003 – tehdy se odehrála v bengálské kulturní metropoli Kolkatě a od té doby se každoročně opakuje nejen tam.

Několik dní před vydáním pravomocného rozhodnutí Nejvyššího soudu proběhla v Kolkatě jedna taková Gay Pride Parade, která měla připomenout výročí nepokojů v americkém Stonewallu 28. června 1969. Tehdy došlo k násilným střetům policie s homosexuály, kteří poprvé otevřeně vyjádřili nesouhlas s obecnou diskriminací sexuálních menšin. Toto datum je obecně považováno za počátek hnutí za práva homosexuálů i začátek těchto průvodů.

V hlavním městě Dillí se první Gay Pride March konal až v roce 2008. Pochodovalo v něm přibližně pět stovek účastníků. Někteří měli na obličeji masky, neboť svým nejbližším ještě nesdělili svou orientaci. Celý pochod prošel za zvuků indických bubnů bez jakýchkoli incidentů centrem města. Je třeba dodat, že indická média o takových akcích hojně informují, a protože mají v zemi velký vliv, mohou významně měnit i povědomí indické veřejnosti v této otázce.

Na základě analýzy médií a aktivity neziskových organizací se tak dá říci, že jsme svědky jisté, i když velmi pozvolné proměny nahlížení na homosexualitu v indické společnosti. Nový zákon je toho jasným důkazem. Budoucnost ukáže, jak velký bude jeho dopad na každodenní život sexuálních minorit a zda se budou moci na ulicích muži držet za ruce nejen na důkaz přátelství, jak je to v Indii dnes běžné, ale také na důkaz lásky.

Autorka je indoložka.