Rudý koridor

Indičtí maoisté opět útočí

O podíl na moci a ekonomickém rozvoji bojují některé indické kmeny násilnými prostředky. Rozsah jejich odporu ohrožuje stabilitu celého subkontinentu.

Začátkem prosince indičtí maoisté opět zaútočili v severovýchodní Indii ve svazovém státě Džhárkhand. Při výbuších nastražených min zahynulo několik policistů a další lidé byli zraněni. Maoisté tak reagovali na blížící se volby do místního národního shromáždění. List The Hindu pak přinesl 20. prosince zprávu o tom, že v sousedním státě Urísa maoisté vtrhli do tamní vodní elekrárny, svázali personál, vykradli ji a zapálili několik strojů, což vedlo k významnému snížení produkce elektřiny. Ještě před těmito útoky vyjádřil indický premiér Manmóhan Singh pro BBC silné znepokojení nad neustále rostoucí silou maoistické levice a na jednání nejvyšších policejních šéfů v Dillí prohlásil, že Indie prohrává boj s těmito levicovými radikály, kteří ztělesňují „největší hrozbu, jíž indický stát v současné době čelí“. Zdůraznil však zároveň, že záležitost je třeba řešit celostním přístupem, a ne ji vnímat pouze jako lokální porušování práva a pořádku.

 

Proti boháčům

Maoističtí stoupenci a levicové guerilly hlásící se k idejím hnutí nakšalitů (anglicky Naxalites) se v současné době v určitých oblastech východní a střední Indie zcela chopili kontroly nad tamním územím, plným nerostného bohatství. Na severovýchodě a ve středu Indie tak vznikl poměrně autonomní „rudý koridor“, který na severu sahá až k hranicím s Nepálem, pokračuje přes indické státy Bengálsko, Čchatísgarh, Džhárkhand, Madhjapradéš až ke Karnátaku a Maháráštře. Podle vládních zdrojů jsou maoisté nějakým způsobem aktivní ve dvaceti indických státech.

Nejsilnější jsou v oblastech, které z velké části obývají původní kmeny. Těch se indická prosperita, přes zrychlující se ekonomiku a rostoucí­ bohatství měst, dotkla méně, než by si zasloužily. Indické kmeny tvoří zhruba 8 procent celé populace, jsou kulturně a etnicky velmi rozmanité a ve střední Indii žijí převážně v hustých lesích rostoucích na velmi úrodné půdě. Konflikt podle indického sociologa a myslitele Rámčandry Guhy nastal už s příchodem průmyslové revoluce a zesílil s otevíráním indické ekonomiky, když se různé firmy snažily k bohatství kmenových oblastí dostat.

Neparlamentní Maoistická strana Indie byla založena v roce 2004, avšak kořeny indického maoistického hnutí sahají až do roku 1967, kdy došlo k aféře ve vesnici Nakšalbárí, která se nachází na severu Bengálska v oblasti Dárdžilingu. V té době se v Bengálsku stala součástí vládní koalice komunistická strana, což si někteří její stoupenci vykládali jako pokyn k řešení nerovné situace majitelů půdy. Zapálený aktivista středostavovského původu Kanjú Sanjál, který se hlásil ke Komunistické straně Indie, zde zmobilizoval rolníky a zahájil demonstrace proti bohatým majitelům půdy. Celý protest se po nějaké době i přes přítomnost policejních sil zvrhl v násilí, při kterém bylo popraveno několik velkostatkářů. Přestože byli vůdci protestů zatčeni a uvězněni, stala se brzy vesnice Nakšalbárí a její ozbrojený odpor vzorem pro další levicové radikály maoistického střihu, včetně těch současných.

Nakšalité od té doby podnikli na různých místech Indie mnoho násilných akcí, které se od sebe lišily pouze počtem mrtvých. Cílem jejich útoků se v dnešní době stávají policejní stanice, infrastruktura či věznice a cílem konečným je svržení indické vlády.

V indickém tisku se často objevují zprávy o tom, jak maoisté unášejí a zabíjejí policisty, politiky či jejich příbuzné, přepadají vlaky, pokládají miny, útočí na různé korporace a pořádají stávky a bojkoty. Podle britského týdeníku The Economist v roce 2005 zemřelo během 1 600 útoků 670 lidí a stejný týdeník odhadl celkový počet nakšalitů na deset až padesát tisíc.

 

Proti povstalcům

Proti nakšalitům se však například v Biháru zformovala podobná ozbrojená skupina s názvem Ránvír séná (Armáda hrdinného vojáka Ránvíra), hájící zájmy vyšších a majetných kast. Indická vláda ji považuje za teroristické uskupení extrémní pravice. Její aktivity jsou údajně sponzorované movitými statkáři a zahrnují převážně nájemné vraždy nakšalitů či jiných členů nízkých kast anebo vyhrožování. V roce 2000 například došlo k masakru v bihárské vesnici Mijánpur, kde bylo zabito 34 příslušníků nejnižších kast. Důvodem byla zřejmě obava z jejich napojení na levicové extremisty. Samotné kmenové obyvatelstvo může z přítomnosti maoistických povstalců jistým způsobem profitovat, neboť je chápe jako někoho, kdo brání jejich zájmy, poskytuje jim základní lékařské ošetření a pocit hrdosti.

Snahy indické vlády o potlačení levicového extremismu zaznamenávají jistý úspěch. V červenci loňského roku byla například zakázána Indická maoistická komunistická strana a ihned následovala série zatýkání předáků extrémní levice. Vláda se dále v říjnu podle BBC rozhodla poskytnout k boji s těmito radikály 70 000 vojáků a speciálně vycvičené komando, které nasadí v postižených oblastech. Cílem je „zneškodnit hlavní vůdce hnutí a znovu zajistit kontrolu nad územím pokrývajícím přibližně 40 000 km čtverečních“. Podle dostupných údajů mají v současné době maoisté asi dvacet předáků a 12 000 kádrů. Je tedy velmi pravděpodobné, že dříve či později dojde k určitému oslabení extrémní levice, její konečné potlačení je ale nejisté. Hlavní výhoda maoistů totiž spočívá v dobré znalosti místního nepřehledného terénu, nezřídka pokrytého džunglí, a zejména v silném napojení na místní obyvatelstvo.

Celkové řešení, o kterém se zmiňoval indický premiér, bude tedy ve srovnání s bojovou akcí úkol nesrovnatelně složitější a dlouhodobější. Bude totiž muset zahrnovat i otevření výbušné otázky postavení nižších a nízkých kast a kmenů (takzvané soupisné kasty a zaostalé třídy) v postižených oblastech, možnosti jejich uplatnění ve společnosti a jejich větší podíl na nerostném bohatství země.

Autorka je indoložka.