Nedávno vynesené nepravomocné tresty pro neonacistické pachatele žhářského útoku na romskou rodinu žijící ve Vítkově jsou médii i politiky komentovány jako exemplární, samotná kauza jako zlom v přístupu české policie ke stíhání trestné činnosti z nenávisti a rozhodnutí justice jako naděje pro oběti těchto činů. Není tomu tak.
Motivem trestných činů z nenávisti je nenávist vůči druhému z důvodu jeho nezměnitelné osobní charakteristiky – barvy pleti, národnostní či etnické příslušnosti, víry, sexuální orientace či identity, zdravotního stavu, věku, příslušnosti k subkultuře či jiné podobné sociální skupině. Za spáchání takových trestných činů hrozí u nás vyšší tresty. Není to výraz nespravedlnosti či zvýhodňování některých obětí na úkor jiných, ale uznání významu trojího účinku nenávistí motivovaného útoku.
Atak předně zasahuje do osobní sféry oběti a zraňuje ji velmi hluboce právě proto, že směřuje vůči nezměnitelné charakteristice napadeného. Nelze přestat být bělochem, Romem či gayem, nelze přestat být sebou samým. A tedy není možné se ani útokům na sebe samé kvůli těmto charakteristikám vyhnout. Druhým účinkem útoku je ohrožení a napadení celé komunity, jejímž je napadený představitelem, symbolické vyjádření toho, že příště může být napaden bezdůvodně kdokoli další. Třetí účinek útoku je směřován proti rovině principů demokratické společnosti, která hovoří o rovnosti a zachovávání práv všech občanů bez rozdílu.
Trestná činnost z nenávisti není pochopitelně trestnou činností majority vůči minoritám, jakkoli četnost napadených osob z některé menšiny převládá. Aktuální údaje policejního prezidia za první půlrok roku 2010 hovoří o 108 oznámených trestných činech motivovaných některou z forem nevraživosti, více než 36 procent útoků směřovalo vůči Romům, 25 procent pak vůči osobám bílé barvy pleti. Čeští Romové se podle těchto statistik stanou obětí trestné činnosti z nenávisti osmačtyřicetkrát pravděpodobněji než jejich bílí sousedé.
Předsudek, nenávist, denní chleba
Násilí může mít podobu verbálních útoků, vydírání a vyhrožování, poškozování majetku, pietních a náboženských míst, fyzických napadení. Závratných výšek nabývá míra latence kriminality motivované nenávistí, která podle akademických odhadů přejímaných i FBI dosahuje až devadesáti procent. Znamená to, že v průměru se odhodlá své napadení oznámit policii pouze deset procent poškozených. Motivy jsou přitom různé, obava z pomsty pachatele, nedůvěra v justici, neznalost trestního řízení. Celé skupiny lidí jsou vystaveny verbálním nenávistným incidentům tak často, že se stávají jejich životní realitou.
Pro aktuální výzkum s názvem Hate Crime: Zapomenuté oběti, který realizovaly v roce 2009 v České republice nevládní organizace In IUSTITIA, Romea, Tolerance a občanská společnost a Kulturbuero Sachsen, jeden z respondentů, pracovník nevládní poradny, o zážitku se svým klientem uvedl: „Všiml jsem si, že stačí náznak, že někdo prohodí nějaké slovo, když jdeme po ulici. Já bych to okamžitě řešil s tím člověkem, ale oni řeknou: nech to být. Jako kdyby se styděli. Oni se prostě nebrání.“ Míra stresu a hostility, které jsou napadení vystaveni, je pak přímo úměrná postojům běžné populace vůči konkrétní sociální skupině. Se znalostí toho, že více než tři čtvrtiny obyvatel Česka považuje Romy za (velmi) nesympatické a téměř třetině by vadilo mít osobu jiné barvy pleti za souseda, nepřekvapí všeobecně nízká solidarita veřejnosti s oběťmi trestné činnosti z nenávisti. Vítkovský případ je z tohoto pohledu výjimkou. Všeobecné odsouzení útoku není jednak ani natolik všeobecné, jak by se na první pohled mohlo zdát, za druhé souvisí spíše s tím, že obětí bylo malé dítě, které bude mít trvalé následky, než s faktem, že motivem byla nesnášenlivost.
O kom se nemluví
Česká republika žije v mýtu o toleranci ke gayům, lesbám a transgender lidem. V loňském roce zveřejněný reprezentativní výzkum Diskiminace na základě sexuální orientace, provedený Olgou Pechovou z Univerzity Palackého, však dává tušit, že spíše než o toleranci se jedná o lhostejnost, v některých případech přímo bolestnou. Více než polovina gayů a leseb má zkušenost s verbálním nebo fyzickým incidentem motivovaným homofobií. Čtrnáct procent gayů bylo za svůj život napadeno fyzicky, pouze jeden z nich se pokusil útok oznámit policii. Neúspěšně.
Podle policejních statistik se v Česku homofobní trestné činy nevyskytují. K jejich evidenci totiž chybí v patřičném formuláři, skrze nějž jsou jednotlivé motivy sledovány, odpovídající kolonka. Není kolonka, nejsou data, nejsou napadení lidé. Absence oficiálně přiznaných dat pak vede legislativce k závěru, že osobám napadeným z důvodu jejich sexuální orientace či identity není potřeba poskytovat ochranu alespoň v obdobném rozsahu, ve kterém je poskytována národnostním, etnickým, náboženským či třídním menšinám. Kvalifikovaná skutková podstata zvyšující sankci pro pachatele homofobního trestného činu v českém trestním zákoníku není.
Ein typische Nazi
Obecně přetrvává představa, že klasickým pachatelem útoku z nenávisti je holohlavý sympatizant krajní pravice. Takových je však mezi odhalenými útočníky podle devět let starých údajů Institutu pro kriminologii a sociální prevenci necelých dvacet procent. Falešná představa o tom, kdo má být považován za typického útočníka z nenávisti, ne nepodstatně ovlivňuje přístup policie a justice k objasňování nenávistných incidentů.
Zatímco totiž řízení vedené vůči aktivistům ultrapravice nečiní policii takový problém, v situacích, kdy útočníkem je dobře situovaný představitel majority, je tomu jinak. Dubnové napadení romské dívky dospělým mužem ve středních letech, provázené nadávkami „černá svině“, nejenže není vyšetřováno jako trestná činnost z nenávisti, ale není vyšetřováno vůbec. Policie a státní zastupitelství v tomto případě usoudily, že když takový pachatel hodí dítě do ledové vody, drží mu hlavu pod hladinou a rasisticky nadává, nejedná se o útok hodný jejich pozornosti.
Autorka je právnička, v roce 2009 založila organizaci In IUSTITIA, poskytující právní pomoc obětem násilí z nenávisti.