Radar nebude – a co dál?

Několik pochybností nejen o postoji Václava Havla

Diskusi nad výstavbou amerického radaru na českém území nečekaně a rázně ukončil americký prezident Obama, když sdělil, že se v dohledné době žádný radar stavět nebude. Česká politická scéna reagovala po svém, tedy hlavně hystericky.

S Barackem Obamou je to u nás jako před třiceti lety s Michailem Gorbačovem. Ten zprvu nebudil pozornost, tím méně obavy, že se na ruské politice něco podstatného změní. Hojně citoval Lenina, Sovětský svaz nechtěl zrušit, jen zachránit před celkovým úpadkem, viděl, co ostatní muži v Kremlu vidět nechtěli. Když pak přišel s „perestrojkou“ a „glasností“, začalo se i v Praze na nejvyšších místech šeptat o zradě – jen šeptat, protože Moskva byla pro československé normalizátory jedinou nadějí, že se udrží u moci. Upřímně řečeno, tím, že odmítl podpořit upadající režimy v satelitních státech, Gorbačov skutečně zradil nejposlušnější vazaly. Bližší však košile než kabát.

Také dnes v souvislosti s Obamovými postoji padají silná slova. Expremiér si hojí svou bolístku tím, že opuštění radaru přičítá „nepochopitelným otřesům na domácí scéně“. Zhrzený Alexandr Vondra si stěžuje, že z nás Spojené státy učinily „páté šesté kolo u vozu“, a předseda branného výboru sněmovny považuje rozhodnutí Baracka Husseina Obamy za „projev zbabělosti jeho administrativy“. (Jan Vidím nepoužil Obamovo plné jméno z protokolární zdvořilosti, ale ve snaze zpochybnit původ a směřování nového amerického prezidenta. On sám by ho jistě nevolil.)

Situace poté, co bylo radaru v Brdech odzvoněno, vede i k zamyšlení nad postoji Václava Havla. Podnětů k pochybnostem poskytl už nemálo: slovy o bombardování Srbska jako projevu humanity, vstřícností k americkému rozhodnutí zaútočit na Irák a zničit jeho jaderné a bakteriologické zbraně, účastí na stesku, že USA se od střední Evropy odklánějí. Nyní se Havel ohradil proti svému řazení mezi budovatele nových železných opon: „Padesát let jsem k pádu železné opony přispíval.“ Má pravdu, je ovšem smutné, že sympatie a úctu k Václavu Havlovi musíme opírat o minulá, nikoli o současná desetiletí. Ani jeho vzácný smysl pro dramatické inscenace už není, čím býval: „Škoda, že zkoušku, jak moc se Ruska bojíme, nemůžeme absolvovat až do konce. Poznat, zda zvítězí politika založená na spojenectví, anebo česká vyčuranost.“

 

Zbabělost, nebo naděje?

Snad právě u Václava Havla nacházíme vysvětlení, přesněji řečeno motiv scestných důvodů, proč většina české veřejnosti americký radar odmítá. Od začátku boje o stříbřitou kouli v Brdech Havel tvrdí, že odpor proti radaru je vlastně vypočítavou snahou nechat se bránit, ale ničím k této obraně nepřispívat. Poukazuje na někdejší mlčení občanů k rozmisťování sovětských raket a upírá jim právo zpěčovat se proti skutečným spojencům a ochráncům. Křivdí nám, také autorovi těchto řádků, který se spolu se stovkami dalších veřejně hlásil k odpůrcům „dočasného pobytu“ a jeho ubytovatelů. Téměř nikdo za to nezaplatil tak velkou cenu jako Havel, který stál tomuto odporu v čele, ale režim své odpůrce opravdu nehýčkal. Co jim pomáhalo vytrvat, bylo jasné vědomí, že stejně smýšlí i většina obyvatelstva.

Václav Havel vždy obdivoval zdravý instinkt národa, toho zdánlivě spícího živočicha, který se v rozhodné chvíli dokáže probudit a postavit na správné místo. Proč mu dnes tyto zdravé instinkty upírá? Proč neuvažuje o jeho touze žít ve světě vzájemného porozumění a jednání namísto světa vojenských opatření, která vždy budí protiopatření?

Na rozdíl od zmíněného Gorbačova Barack Obama jako příslušník otevřené společnosti nevstoupil na politickou scénu jako nepřečtený list, ale s programem naděje v bezpečnější uspořádání světa. Proto měl a má miliony „voličů“ také v Evropě, proto jeho snahu nepokračovat v konfrontaci, ale v součinnosti s Ruskem řešit hlavní bezpečnostní problémy podporuje evropské veřejné mínění i řada státníků našeho kontinentu.

 

Nové hráze a bezpečnější svět

Nová Obamova Amerika nám vrací víru a důvěru ve Spojené státy, v zemi plnou vlastních problémů, ale také zemi tradičních demokratických hodnot, v zemi, která se dokázala za pár desetiletí zbavit rasismu a poprvé zvolit za prezidenta schopného muže afroamerického původu. Nevíme, zda se Obamova a naše, naše a Obamova, vize plně uskuteční v poměrech, kdy rakety, letadla a ponorky přinášejí obrovské zakázky a zisky. Je však nutné doufat, že spolu s Amerikou nebudeme stavět nové mocenské hráze, ale spojíme se v úsilí o bezpečnější svět.

Ve dnech, kdy mnozí z nás tak těžko nalézají důvody ke spokojenosti a naději, nepřehlížejme nabízené příležitosti, jak postoupit o krok dál pozitivním směrem. A klidně k nim připojme i nabádavý čin českého ústavního soudu, který odmítl riskantní úpravy ústavy podle okamžité politické potřeby. Žádnou z těchto příležitostí, ať evropských či ryze domácích, by čas neměl proměnit v kámen připomínající šťastnou chvíli dobrých úmyslů.

Autor je historik.