Inscenátoři středověkého liturgického dramatu i světských dramatických žánrů členili prostor pro hru na mansiony (loci, domi…), malé scénické stavby, a plateu, volné herní místo. Mansiony představovaly jednotlivá dějiště, někdy ukrytá za záclonkou, jejíž roztažení znamenalo pro diváka určitý moment překvapení. Kromě světských lokací bylo na středověkém jevišti také nebe a peklo; nebe někdy nad úrovní dějišť pozemského světa, peklo zase pod jejich úrovní. Scénografický princip středověkých mansionů se překvapivě objevuje také ve scénickém prostoru 21. století. Spolu s ním i onen vertikální úběžník. Ačkoliv už vertikála zřejmě nevede mezi peklem a nebem a nepřetíná svět tak, jako tomu bylo v čitelném křesťanském univerzu. Jak o tom píše Oscar G. Brockett ve svých Dějinách divadla: „Středověké jeviště zahrnovalo nebe, zem i peklo a symbolizovalo celý vesmír.“ Přesto v sobě vertikála dodnes skrývá tajemství něčeho nad námi, snahu o přesah všeho lidského, reálný i pomyslný pohyb vzhůru k nebi (ostatně viz snahu o stále vyšší a vyšší mrakodrapy, přerůstající věže gotických katedrál).
Novodobé „mansiony“ na jevišti zhmotňují především (až na výjimky) dnešní individualismus. Stává se z nich pomalu, ale jistě scénické klišé. Když chce scénograf ilustrovat, že postavy na jevišti jsou jen osamělé ostrovy, že každá tvoří vesmír výhradně sama pro sebe, vybuduje jim apartní domečky. Výstup ven na „plateu“ pak znamená pohyb ze sebe sama, odvážný vstup do veřejného prostoru, snahu komunikovat s ostatními, chuť zapojit se do vnějšího dění. Ze sólistů se může stát company.
Příkladů je z poslední doby mnoho. Tak třeba Simone Aughterlonyová se svou scénografkou Nadiou Fistarolovou vybavily vlastními pokojíčky tanečnice a tanečníky v inscenaci The Best And The Worst Of Us (Nejlepší a nejhorší z nás; kus byl k vidění na letošním pražském festivalu 4 + 4 dny v pohybu). V jednom z nich nechyběla ani televize. Pro Aughterlonyovou je napětí mezi individuem a kolektivem přímo tématem této choreografie. Choreograf Gideon Obarzanek s designérem Friederem Weissem zase v inscenaci Glow (v překladu jde o širokou škálu významů od vzrušení, zápalu a žáru po plamen, pocit blaha či tělesné teplo; hostovala také na 4 + 4 dnech v pohybu) svou tanečnici-sólistku obkroužili linkami světla tak, že z ní udělali uvězněné embryo. Lenka Flory navrhla pro novinku souboru Déjà Donné, nazvanou A Glimpse of Hope (Záblesk naděje) a uvedenou nedávno v pražském Divadle Archa, vysoké pojízdné konstrukce, v jejichž patrech mají čtyři tanečnice budoáry – své světy. Ponižují jedna druhou tím, že jí věci z budoáru vyhazují ven – dolů, z prostoru soukromého do (pekelného?) prostoru veřejného. Rozcupovaná intimita tak létá vzduchem v podobě oblečení a spodního prádla. Své bytečky mají i tanečnice a tanečníci v inscenaci Origine choreografa Sidi Larbi Cherkaouiho (otevírající letošní festival Divadelná Nitra). V České pornografii disponuje každá ze šestice prostitutek svým „umělohmotným třípokojem“ (jak nazvala Petra Hůlová novelu, jež posloužila jako předloha k inscenaci Viktorie Čermákové). „Mansiony“ tu připomínají princip terentiovského jeviště – průčelí složené z výklenků se závěsy se jen v České pornografii vytáhlo do patra. Tady však scénografie skutečně organicky vychází z tématu, upomíná totiž na prostitutky vystavující samy sebe na odiv jako zboží ve výlohách kolem ulice.
Znovu oprašovaný středověký scénický princip ale připomíná nejen inspiraci z dějin divadla. Čím častěji totiž budou režiséři a choreografové nařizovat svým hercům a tanečníkům „hybaj do domečku“, tím těžší bude ubránit se méně lichotivé asociaci kurníku nebo králíkárny.