Maďarský ostrůvek filmařské svobody v Jihlavě - filmový zápisník

Jihlavský festival dokumentárních filmů od svých počátků představoval především díla autorská, která se často pohybovala na hranici experimentu – ať už s materiálem či žánrem. Na letošním 13. ročníku (27. 10. – 1. 11. 2009) však experimenty převažovaly. Kromě druhého ročníku soutěžní světové experimentální sekce Fascinace či sekce Fotokomora, prezentující nevšední prolínání filmu a fotografie, se nové filmové přístupy objevily především v souboru maďarských snímků ze Studia Bély Balásze, které letos slaví 50. výročí. Sekce nazvaná příznačně Maďarské filmové povstání představila dvacet dokumentů a experimentů z šedesátých až osmdesátých let, z nichž většina byla u nás k vidění vůbec poprvé. Studio plné na svou dobu unikátní filmařské svobody založili mladí tvůrci v roce 1959 a pojmenovali ho podle významného maďarského teoretika umění a filmu Bély Balásze (1884–1949). Ve Studiu začínalo mnoho výrazných osobností současné maďarské kinematografie, mimo jiné i Béla Tarr (1955), autor mysteriózního, a přesto prostého sedmihodinového Satanského tanga (1994), symbolistních Werckmeisterových harmonií (2000) či nejnověji tajuplného Muže z Londýna (2007). Jihlavský výběr se ovšem soustředil na nehranou tvorbu v širokém záběru Studia. V dílech tvůrců spjatých se Studiem lze rozeznat několik filmových poloh, z nichž snad nejvýrazněji působí filmové básně Zoltána Huszárika (1931–1981). Jeho Elegie (1965) je rekviem za dávné pouto mezi člověkem a koněm, které provokuje svou tragičností, násobenou vypjatým zvukem i agresivní střihovou skladbou, jež kontrastuje s něhou a fotogenií takřka statických záběrů. Mimořádné je i Huszárikovo Capriccio (1969), ukázka čiré poezie s řadou absurdních hříček a spoustou sněhuláků, kteří po zimě tají na znamení zmaru či naopak ročního koloběhu. Kameramanem byl v tomto snímku další výrazný tvůrce, János Tóth (nar. 1930). Jeho Aréna (1970) je složitá asociativní báseň, odehrávající se na stadionu během fotbalového utkání, metafoře světa směřujícího k apokalypse. Výrazně experimentující filmař a posléze i videoartista Gábor Bódy (1946–1985) pitvá ve Čtyřech bagatelách (1975) taneční výstupy, aby rozbil tradiční diváckou zkušenost. Podobně si s percepcí pohrává i další výrazná postava maďarského filmu, András Szirtes (nar. 1951). Ve vynikajícím Úsvitu (1980) splývá postupně se rozpíjející vnější realita s psychedelií a ztrácí se v makrodetailech bublinek octa. Vedle poetických experimentů se v jihlavském výběru ze Studia objevily i satirické snímky, zobrazující absurditu tehdejší společnosti. S Formanovým Konkursem často spojovaný Výběr (1971) Gyuly Gazdaga (nar. 1947) až wisemanovsky klidně a zevrubně sleduje konkurs na kapelu kulturního domu i absurdní rozbory a názory výběrové komise, odrážející tehdejší přístup ke kultuře v humorně-tragické zkratce. Mateřství (Anyaság, 1972) Ference Grunwalského (nar. 1943) zase reflektuje vztah většinové maďarské společnosti a romské komunity. Zejména v šedesátých letech byla tvorba těchto tvůrců výrazně ovlivněna „novými vlnami“ světovými a podobně jako ony formálně progresivně odhalovala nešvary tehdejší společnosti. Studio nedisponovalo velkým rozpočtem – ročně dostalo tolik peněz, kolik tehdy připadalo na natočení jednoho celovečerního hraného filmu. Proto je většina produkce studia krátkometrážní. Omezený rozpočet však vyvažovala méně přísná cenzura během vzniku snímků. Pochopitelně pak vzhledem ke své kritičnosti často putovaly do trezoru či do okruhu filmových nadšenců a veřejně se v Maďarsku promítaly – podobně jako „problémové“ filmy nové vlny – až po roce 1989.