Příprava projektu Divadlo a revoluce 1989 odhalila bílá místa nedávné domácí divadelní historie. Generace teatrologů třicátníků chce přimět pamětníky k tomu, aby konečně začali otevřeně vyprávět.
Máme dvacáté výročí Listopadu a navíc Divadelní ústav (dnes Institut umění – Divadelní ústav) slaví padesáté výročí své existence. Součástí oslav se stal také projekt Divadlo a revoluce 1989 s podtitulem Sametová revoluce v českých a moravských divadlech, který zahrnul konferenci, výstavu a moderovanou diskusi pamětníků (22.–24. 10.; výstava je zatím plánovaná do prosince). Projekt pochází z roku 2006, kdy skupina mladých teatrologů (Tereza Sieglová, Libor Vodička, Martina Černá, Martina Musilová, Jan Jiřík, Pavlína Kalandrová, sociolog Marcel Tomášek) vytipovala, co je nutné z období 1988–91 prozkoumat. Pak se na své bádání, realizované zatím jen ve volném čase, marně snažila získat finance.
Výstava jako detektivka
„Mysleli jsme, že připravit k dvacátému výročí sametové revoluce výstavu věnovanou tehdejším událostem v divadlech, třeba sehnat dobové fotografie, nebude tak náročné. Při několikaměsíční intenzivní práci se ale ukázalo, že opak je pravda. Za dvacet let ještě nikoho nenapadlo divadelní archivy uspořádat a pídit se po tom, zda v nich nějaká dokumentace roku ’89 je,“ shrnuje Martina Černá základní zkušenost z odkrývání nedávné divadelně-politické paměti dvanácti divadel. Jednou z mála výjimek je podle ní archiv Národního divadla v Praze nebo archiv Divadelního ústavu, který se za revoluce stal koordinačním centrem. Hledat materiály u nich nebyla taková detektivka jako jinde.
Archiv tehdejšího Realistického divadla, pro listopadové události klíčového, je dnes neuspořádaný v Archivu hlavního města Prahy. „Je tam kupa dokumentů, ve kterých se člověk musí přehrabovat,“ líčí svou zkušenost Jan Jiřík a dodává: „Dokumenty z Divadla Disk zase doslova vzala voda.“ Zafungovala také zřejmě snaha manipulovat historii. „Někteří chtěli zamést věci pod koberec, když to ještě – několik měsíců po listopadovém zlomu – bylo možné,“ myslí si sociolog Marcel Tomášek. „Z Divadla na Vinohradech například už v lednu 1990 někdo odnesl listopadový archiv, v němž byly mimo jiné dopisy diváků. Dodnes se ho nepodařilo najít,“ doplňuje Tereza Sieglová. Protichůdné zkušenosti popisuje Pavlína Kalandrová: „V Ostravě se mi přes dlouhé pátrání nepodařilo dohledat vůbec žádné fotografie z besed v interiéru divadel. Stejně tomu bylo v archivech fotografů, kteří dění kolem sametové revoluce dokumentovali. Údajně existují snímky z debat v Divadle Petra Bezruče – které tehdy hrálo v Kulturním domě ve Vítkovicích – v negativech. Prý jsou v archivu Národního divadla moravskoslezského, ale zatím nezpracované. Zdá se, že o nich pro jakýsi konflikt s fotografem ani archiváři pořádně nevědí. Naopak v Olomouci existuje řada skvělých fotografií jak v archivu divadla, tak v soukromých archivech pamětníků.“
Úskalím při přípravě výstavy, kombinující fotografie a výpovědi pamětníků, byl i nezájem některých protagonistů převratu: „Občas nebyla chuť se k listopadovým událostem vracet, jako by to konkrétní lidé už nepovažovali za důležité. Snad to souvisí i s vývojem porevolučních dvaceti let, možná nesnesou tu euforii, která se jim z oné doby vybaví,“ přemítá Martina Černá.
Cizinci ve vlastní historii
Odpoledne 24. října 2009 se v pražském Divadle v Celetné odehrála moderovaná diskuse s protagonisty Listopadu. „Lidé si potřebují o své minulosti vyprávět, aby poznali, kdo jsou, a my to neděláme. Někteří s tím mají problémy, ale i ti, kteří s vyprávěním své minulosti problémy na první pohled nemají, o ní nevyprávějí. Když jsem třeba potřebovala popsat fotku z listopadových událostí v Divadle Na zábradlí, na které hovoří jeden člověk, nikdo si nemohl vzpomenout, kdo to byl. Nejmenovaný spisovatel mi řekl, že s některými lidmi dvacet let před Listopadem a dvacet let po něm nemluvil. Pro moji generaci je naprosto nepochopitelné, že naše společnost je do dneška takto přeražená. Je stále rozdělená, lidé spolu nemluví,“ popisuje Martina Musilová jeden z faktů, na které poukázala veřejná debata.
Diskutující v Divadle v Celetné (Petr Oslzlý, Josef Kovalčuk, Vlasta Gallerová, Martin Mejstřík, Apolena Veldová, Karel Král, Ondřej Hrab) byli očividně zacyklení ve svém osobním příběhu, poukazovali na svá malá i velká (před)listopadová hrdinství a příležitostně poučili mladší generaci v publiku o tom, co znamená svolat lidi dohromady ve „starém světě“ bez internetu a mobilních telefonů; žádný nový pohled na revoluci v divadlech za dvě hodiny nevnesli. Musilová se domnívá, že se potřebovali prostě lidsky „vymluvit“, a přidává svou zkušenost z přípravy inscenace Osobní anamnéza (krátkou recenzi viz A2 č. 11/2009): „Pracovala jsem s lidmi, kterým bylo v době Listopadu pět let. Spoustu věcí jsem jim musela vysvětlovat. Jsou cizinci ve vlastní historii. O tomto období se nemluví ve školách, nemluví o něm ani jejich rodiče.“
Marcel Tomášek navíc na základě zkušeností z přípravy výstavy považuje metodu orální historie v divadelním prostředí za problematickou. „Část vyprávění byla často složená z herecky pointovaných historek. Prezentování historicky autentických událostí se pak ztrácí,“ uvažuje. Manipulace přitom nemusí být záměrná. „Lidé jsou přesvědčení, že si události pamatují správně. A až při konfrontaci s průkaznými fakty zjistí, že to byla jen domněnka. Mají silnou touhu svůj příběh i zpětně utvářet,“ doplňuje ho Martina Černá.
Generační odstup
Badatelský vztah k Listopadu a k předchozímu období rozděluje podle mínění týmu, který na celém projektu pracoval, starší a mladší generaci teatrologů. Mladší generace naráží na obtíže spojené s výzkumem divadla za normalizace a s nedostatkem průkazných materiálů z té doby. „Třeba tehdejší divadelní kritice dnešní člověk moc neporozumí. Je s podivem, že do toho starší ročníky nejdou,“ říká Martina Musilová. „Starší teatrologická generace má pocit, že je vše zpracované, ale to je chiméra,“ doplňuje ji Martina Černá.
Jiný pohled vnáší do problematiky teatrologického zpracování revolučních událostí historik a kritik z oné „starší generace“ Josef Herman. „Myšlenku, že něco je dostatečně zpracované a nemá cenu se tím zabývat, si nesmíme připustit. Nikdy. Natož u událostí mladých pouhých dvacet let, které vědecky současní teatrologové ani zkoumat nemohli, to je v historiografii vždycky úkolem až následujících generací, jež získají potřebný odstup. Naším úkolem je především shromáždit a uchovat všechny možné informace, vyšťourat, co se jen dá, aby pokud možno nic nezapadlo. Což nevylučuje formulovat vlastní názory na věc hned, naopak, i ty budou jednou cenným pramenným materiálem, jen je naivní se domnívat, že už jsme tím ony kýžené dějiny napsali. Je otázka, co pod slovem dějiny rozumíme: ti po nás snad událostem lépe porozumějí, my máme šanci sepsat poutavější příběhy. Máme z té doby opravdu co zkoumat, ale daleko hůř jsme na tom s promýšlením důsledků Listopadu v současném divadle, v myšlení o divadle, včetně praktických věcí, jako je organizace a financování – jenže tady nelze čekat na příští badatele, potřebujeme závěry hned teď jako východiska k dalšímu konání,“ odpovídá Herman na otázku, zda je podle něj revoluční doba dostatečně zpracovaná nebo je potřeba se k ní vrátit.
Existuje v teatrologické obci dostatečná vůle události kolem 17. listopadu popsat? „Někteří mají až přehnanou vůli a jiní až přehnanou nevůli něco objevit, neboť ti i oni zatím píší především o sobě, o svých zájmech, ambicích, představách individuálních, ale i generačních a skupinových. Vůbec to nemusejí, ale i mohou, myslet zle. Nejčastěji se hledá jakási praktická historická spravedlnost, a jen ti nejmoudřejší, zpravidla bývalými událostmi nejvíc postižení, vědí, že zpětně už není o co stát. Protože se zatím jen prodíráme mlázím, to, co vidíme, stačí tak na to někomu postavit pomník a jinému vykopat hrob. Nemusí to být zas tak málo, ale skutečné dějiny revoluce 1989 budou psát ti, kteří teatrologii ještě nezačali studovat. Ani oni nebudou nestranní, v historii to prostě nejde, nicméně přece jen zahlédnou větší kus lesa. Pokud se ovšem ještě vůbec budou chtít něco o událostech roku 1989 dozvědět – ani nás přece nijak zvlášť nezajímá průběh revolucí či převratů v letech 1918, 1945, 1948 či 1968, a že tam máme možná větší resty než u roku 1989. I na historiografii sametové revoluce jsme si pořádně vzpomněli nikoli s primárně vědeckou, ale společenskou ambicí k dvacetiletému jubileu,“ říká Josef Herman.
Vladimír Just se domnívá, že dostatečná vůle vracet se k listopadovým událostem v teatrologické obci v podstatě neexistuje. „Když výjimečně existuje (například v plnění ambiciózního grantového úkolu Divadlo a revoluce mladší teatrologické generace), pak není ani ochota, ani možnost tuto snahu zhodnotit a „prodat“ do vědomí společnosti. A obecně není vůbec ochota této reflexi pomáhat na světlo,“ uvádí Just, který hovoří také o takřka nulovém vědomí skutečné role divadla a teatrality v listopadových událostech.
Nové dějiny divadla
Kam se projekt Divadlo a revoluce 1989 posune dál? „Skončit nemůžeme. Chystá se teatrologická konference v Bruselu, budeme pokračovat v rozhovorech s pamětníky. A jak tvrdí Libor Vodička z Masarykovy univerzity v Brně, mladší generace teatrologů musí znovu interpretovat celé dějiny českého divadla od moderny. Nikdo to za nás neudělá. Když se do toho dnes nepustíme, nebudeme mít za pár let co říkat studentům,“ uzavírá Martina Musilová.