Německý digitální konceptualista se na svém novém albu rozhodl chovat jako kopírka. Ohledává zkreslení, které vzniká nekonečným pořizováním kopií z kopií.
Alva Noto. Působivý pseudonym německého vizuálního a zvukového umělce Carstena Nicolaie se vrývá do paměti stejně výrazně jako zvukové či sochařské instalace nebo hudební digitální krajiny, které vytváří. Za každým jeho dílem stojí výrazný koncept nebo kód, skrze který lze dílo nahlížet. Ten je obvykle inspirován vědou či samotnou technologií a bývá dokonce konzultován s vědci, psychology a zvukovými inženýry. Všechna jeho díla se vyznačují perfekcionismem: koncept bývá dokonale artikulován a naplněn včetně možných dopadů na diváky či posluchače. Pokud bychom měli hledat autorovy hudební či obecně hledačské spřízněnce, můžeme zmínit opravdu málo jmen soudobé hudby. Na prvním místě je to Ryoji Ikeda, japonský milovník minimalismu vzniklého na bázi nul a jedniček, za ním například Nicolaiův souputník od mládí Frank Bretschneider, s nímž náš autor vytvořil vydavatelství Raster Noton.
Klavír, postupně o tělo připravený
Nicolaiovo poslední sólové album Xerrox Vol. 2 navazuje na první počin jeho „přístupnější“ série. Dřívější nahrávky Alvy Nota se vyznačovaly striktním až matematicky chladným digitálním zvukem a jejich jazyk byl definován šumy (jako kdyby se v okolí zbláznily všechny domácí spotřebiče), hlukovými záchvěvy a digitálními šelesty, strohým pípáním nebo čistě syntetickými poryvy se značnou dávkou uměřenosti, ba minimalismu, Xerrox Vol. 2 je o poznání přístupnější a řekněme ambientnější. Zní to, jako by Alvu Nota přestaly zajímat samotné proporce a matematické vztahy mezi jednotlivými digitálními zvuky a přiklonil se k jisté melodičnosti, k hudebnosti v tradičnějším slova smyslu, lze-li tradičnější hudebností nazvat ambient, méně agresivní noise anebo jisté ozvuky inteligentní klubové scény.
Co by místy mohlo vypadat jako práce ambientního tvůrce se zálibou v jistých pomalu se měnících texturách, mikrorytmech a v rozpouštění zřetelných zvukových tvarů, je dílem bytostného konceptualisty. Alva Noto dostál názvu svého alba a chová se skutečně jako hudební xerox: baví se postupným procesem zkreslování vytvářením nových zvukových stop z kopie kopie. Toto digitální zacyklování pomalu se měnícího materiálu ústí do řečiště nové podoby minimalismu počítačového věku, ale ten má dost možná kořeny v ambientních počinech Briana Ena ze sedmdesátých let či v již klasickém kusu Alvina Luciera I Am Sitting In A Room, v němž autor pouští z magnetofonu svůj monolog, který opět nahrává na mikrofon tak dlouho, dokud se slova zcela nerozmažou.
Alva Noto ke svým čistě digitálním glitchům a vrstvám sampluje a dodává jednak zvuky z leteckého programu zaměřeného na závady a nehody anebo kopíruje (xeroxuje) hudební útržky, které mu poskytli tak rozdílní hudebníci jako minimalista Michael Nyman, Stephen O’Malley z drone-metalových Sunn O))) a japonský sentimentální klavírista se zálibou v harmonických ornamentech Ryuchi Sakamoto. Výsledek je natolik rozmazaný, že spíše než stopy klavíru nebo Nymanovy líbivé verze minimalismu připomínají jednotlivé kompozice detailní záznamy zvuku letadel, anonymních tónů z letištních hal nebo bank, průmyslové dunění, šelesty měst, průjezdy aut nebo rytmus a melodie současných strojů, klidně i ty kopírky nebo jiné zesílené kancelářské techniky. Jako je třicátá kopie kopie textu již naprosto nečitelná, tak i hudba prohnaná procesem zkreslení ztrácí svůj originální charakter. Všechny původně reálné stopy jiných skladeb, které Alva Noto provádí digitálním procesem, se rázem stávají umělými a vypreparovanými ze své původní tělesnosti, jako by tvůrce toužil po jejich převedení z fyzické a akustické podoby do chirurgicky chladného elektronického tvaru. Hudebníka zajímá zkreslování původního materiálu k nepoznání, jeho postupná entropie.
Alva Noto se za posledních několik let výrazně změnil. Už nepodniká tak nekompromisní sonické výlety k abstraktní a až bruitisticky strohé elektronické hudbě jako kdysi, přestože jednou z jeho posledních spoluprací je album Electronics s dramaturgicky podnětným berlínským ansámblem Zeitkratzer. Zde ukazuje možnost, jak křížit abstraktní elektronickou hudbu se soudobou akustickou hudbou takovým způsobem, aby jejich komunikace byla veskrze integrální. Pokud pomineme tento projekt a zvukově hypnotické galerijní instalace, lze konstatovat, že se začal přiklánět k přístupnějším formám, které však jsou velmi podmanivé.
Autor je hudební publicista.
Alva Noto: Xerrox Vol. 2. Raster Noton; 2009.