Scéna volné improvizace sdružená kolem malého labelu Al Maslakh může být pro všechny menší země vzorová. Nechybí ji semknutost, odvaha spolupracovat s nejdůležitějšími osobnostmi stylu a hlavně chuť propagovat neidiomatickou hudbu v zeměpisných šířkách a prostředí, které nemá kulturně se světem volné improvizace mnoho společného.
Libanonská nezávislá hudební scéna představuje ve svém regionu i ve světovém kontextu malé unikum, svobodný ostrov, který čerpá ze západní kultury i z vlastních orientálních kořenů. V době, kdy se vedou permanentní diskuse na téma mezikulturního dialogu na mnoha úrovních – náboženských, politických a kulturních –, ukazuje malá skupina tvůrců, že bez všech politických a ideologických vzorců lze dosáhnout dialogu, plodné spolupráce i jistého věhlasu ve světě „jiné“ hudby.
Bomby, psi, alarmy
Zakladatelem labelu Al Maslakh (česky Jatka) a největšího festivalu volné improvizace Irtijal, který nemá srovnání na celém Blízkém východě ani v arabských zemích, je sám nejvýznamnější představitel libanonské scény, trumpetista Mazen Kerbaj (více viz A2 č. 20/2006). Ten bez vší okázalosti vydal na svém minoritním labelu deset alb maximálně inovativní hudby. Každé jím vydané album (vycházejí v limitovaném nákladu) je zásadní ukázkou současné volné improvizace s novým jazykem i zkušenostmi, které mají s morfologií západních hudebníků bez válečných traumat máloco společného.
Například sám Mazen Kerbaj do zvukového univerza, které dokáže za pomoci různých předmětů (alobal, gumová hadice atp.) vyloudit ze svého nástroje, přetavuje válečné zkušenosti, jež ho provázejí od dětství: v krátkých sólových skladbách je možné zaslechnout dopady bomb na Bejrút i třeba přelet vrtulníku. To vše se zvukem a intenzitou, které mají s tradičním způsobem hry na trubku máloco společného. Svůj asi nejslavnější kus Starry Night nahrál Kerbaj sám na balkoně během izraelského bombardování Bejrútu jako děsivý duet s výbuchy bomb, štěkajícími psy a vřískajícími autoalarmy.
Další hudebníci umějí tradice libanonské hudby aktivně zapojit i do světa improvizace. Klarinetista a hráč na arabský nástroj nay Bechir Saadé rád improvizuje ve vymezeném poli tradiční hry; kontrabasista a elektronik Raed Yassin ve svých elektronických dialozích s americkým perkusistou íránského původu Michaelem Zerangem svobodně mixuje a smyčkuje samply orientálního popu a folklorní hudby. Kytarista Sharif Sehnaoui oproti tomu vyznává přísně redukcionistický přístup k nástroji, šetří všemi tóny i hluky a libuje si v dlouhých pomlkách ve hře.
Zdá se, že i počtem nevelká scéna ukazuje značný počet možných pojetí hudby a artikuluje většinu aktuálních improvizačních technik přecházejících od neidiomatického uchopení nástroje až k plunderfonickému přístupu k tradičním nahrávkám.
Všemu navzdory
Libanon je země, která za posledních několik desetiletí prošla mnohými konflikty – občanskou válkou, konfliktem s Izraelem, permanentním napětím v nábožensky diverzifikované společnosti. Všechna tato traumata se samozřejmě odrážejí i v uměleckém světě; umělci z okolí labelu příznačně pojmenovaného Al Maslakh, a to jistě nikoliv z důvodů čistě hudebních, se snaží obtížím čelit aktivním provozováním hudby na všech myslitelných úrovních. Jak poznamenává Kerbaj, přes veškerý mezinárodní ohlas nemají hudebníci v Libanonu právě na růžích ustláno. I dramaturgicky náročný festival, na němž místní hráči vystupují se špičkou mezinárodní improvizované, freejazzové a experimentální scény (Peter Brötzmann, Axel Dörner, Bob Ostertag, Franz Hautzinger…), si své publikum hledal s velkými obtížemi, neboť i Libanon je zemí v zajetí kolovrátkového arabského popu, nudného jazzu či hard rocku a techna pro teenagery. Přesto se postupnou nedůvěru podařilo prohlubováním vazeb se západními hudebníky, hledáním hráčů ve vlastním regionu a neústupností zlomit natolik, že se Bejrút během posledních pěti let stal respektovaným ohniskem „jiné“ hudby. Ohniskem natolik důležitým, že na poli avantgardní hudby zastínil i sousední, „evropštější“ Izrael. Na dotaz, zda přes veškerou politickou animozitu existuje spolupráce mezi hudebníky z Izraele a Libanonu, Mazen Kerbaj autorovi článku lakonicky odpověděl, že neexistuje na světě vzdálenější země, než je Izrael, aniž by jeho slova nesla známku náboženské či kulturní předpojatosti. Hranice jsou zkrátka špatně prostupné a podobným aktivitám není přáno.
Úspěch Jatek není dílem náhodného štěstí, ale důsledkem Kerbajovy houževnatosti a pomoci takových hudebníků, jako jsou neidiomatičtí hráči na dechové nástroje Christine Sehnaoui, Bechir Saadé či fenomenální kontrabasista Raed Yassin. Kerbaj jako vydavatel má jasnou vydavatelskou strategii, kterou dodnes úzkostlivě dodržuje: každé album buď musí být nahráno na území Libanonu anebo na něm musejí participovat libanonští hudebníci, a musí také uvádět hudbu, kterou by nikdo jiný nevydal. Kerbaj tak dokládá, že nekompromisnost je lépe čitelná a hlavně – přitahuje další lidi ke spolupráci mnohem lépe než schopnost ustoupit a hrát přístupněji.
Autor je hudební publicista.