Nikdy není pozdě na změnu, jak dokazuje výpověď Josefa Řeháka, který kvůli praxi psychoterapeuta na malém městě ukončil svou slibnou manažerskou kariéru v Praze.
Jak jste se k psychoterapii dostal?
Náhodou. Když mi bylo třiatřicet, upadl jsem do těžkých depresí a neuróz a neviděl jsem cestu ven. Dokonce mi hrozil invalidní důchod, ale měl jsem štěstí na lidi. Obvodní psychiatr mi doporučil denní psychoterapeutický stacionář a po jeho absolvování jsem ještě tři roky docházel na večerní skupinovou terapii. Mohl jsem začít žít úplně nový život. Přestal jsem se sám sebe bát a začal se přijímat, jinak vnímat, orientovat se ve svých pocitech, emocích, rozeznávat mezi tím, co musím a co chci. Lehce se o tom mluví… Začal jsem podnikat a studovat psychoterapii. Přihlásil jsem se do výběrového řízení na psychoterapeutický výcvik. Cítil jsem, že jsem lidem něco dlužen. Vím, jak je člověku na úplném dně.
Co pro vás znamenal psychoterapeutický výcvik?
V něm jsem si chtěl jen vyzkoušet, nakolik jsem se za poslední léta změnil, ale brzy jsem si s úžasem uvědomil, jak je pro mě psychoterapie stále živá. Do výcviku jsem naskočil okamžitě, jako by čas vůbec neplynul. Jediný rozdíl byl v tom, že na výcviku nebyli pacienti, ale studovaní lidé, kteří si zvyšovali kvalifikaci. To je sice velká změna, ale lidé zůstávají jenom lidmi. Dlouho všem trvalo, než pochopili smysl skupinové psychoterapie. Začalo jim docházet, že jim může změnit celý život. Někteří pak na výcvik raději přestali chodit, neměli chuť o sobě vůbec mluvit. To mě překvapilo, z pacientské psychoterapie jsem byl zvyklý, že lidé do toho šli na plný plyn. Výcvik jsem dokončil a teď vím, že bych nikdy nebyl schopen dělat psychoterapeuta bez těchto jedinečných osobních zkušeností. Nevěděl bych vůbec, co lidé prožívají, jak jim je, kolik potřebují důvěry, odvahy a trpělivosti.
Jak se vám podařilo opustit poměrně významnou manažerskou pozici?
To byl nejtvrdší oříšek. Moje manažerská práce pro mě byla vším a přinášela mi nemalý zisk, ale začínal jsem být hodně unavený až vyhořelý. Nebylo to pro mě ani pro mé okolí vůbec jednoduché – na stará kolena od základu změnit svůj život. Ale nakonec jsem odešel, dokončil psychoterapeutické vzdělání a odstěhoval se na Šumavu, kde jsem pár měsíců jenom studoval a psal. Uvědomil jsem si, do jakého rizika jsem se dostal: neměl jsem práci ani dodělané vzdělání v novém oboru, byl jsem bez stálého příjmu. Bylo mi hodně úzko, ale nakonec jsem mohl začít samostatně pracovat. Dohodli jsme se s manželkou, že praxi zkusím na Šumavě. Ale jak začít? Kde seženu klienty? Snažil jsem se nabídnout služby obvodním psychiatrům a skutečně se to podařilo. S jedním z nich jsme začali spolupracovat a myslím, že jsme všichni spokojeni. Stav klientů, kteří mají chuť na sobě pracovat, se lepší, psychiatr vidí pokroky, může jim snižovat léky a já mám stále co dělat. Dnes jsem rád, že jsem zanechal manažerské práce, mám dobrý pocit, že se věnuji činnosti, kde jsem užitečnější.
Stal jste se terapeutem v poměrně vyšším věku. Jaké to má výhody a nevýhody?
K nevýhodám zcela určitě patří ta dlouhá doba a bolest odhodlávání se. Neumím už jít do nových věcí po hlavě jako dřív. Ale na druhé straně jsem vděčný za životní prožitky a zkušenosti, bez nichž by to skutečně nešlo. Také mám u klientů větší autoritu. Pro mnohé jsem se stal rodičem, který jim dává odvahu a klid. Mohou se konečně svěřovat, chlubit, plakat, prosazovat.
Jak vypadá terapie v malém městě?
Z Prahy jsem zvyklý na naprostou anonymitu, ta tady není. Všichni se znají a někteří za mnou raději jezdí jinam, jen aby je nikdo neviděl vcházet na psychiatrickou ambulanci. Je ale dobré, že jsem z Prahy a nepatřím do sítě místních vztahů. Lidé ze mne nemají pocit, že to zítra bude vědět celé město. Nikdy bych nevěřil, jak může maloměsto působit na klienty. Těžko se otevírají a ze začátku jsou hodně nedůvěřiví. Myslím si, že je to pravděpodobně problém všech našich měst kromě Prahy, Brna a Ostravy.