Básnické vidění žhavých jader

Nad Hadím kamenem Miloslava Topinky

Autorský výbor z esejů, článků a skic básníka Miloslava Topinky, pokrývající období let 1966–2006, je rozčleněn na pět částí a všechny se dotýkají poezie. Tvůrci, o nichž se tu píše, mají společné jen to, co uviděli, „kam došli“.

V úvodní části Hadího kamene, zabývající se topologií nové poezie, cítí autor „nutnost totální proměny toho, čemu jsme si navykli říkat poesie“, neboť pokud se nepromění, pak se všechny diskuse o smyslu poezie stávají zbytečnými. V poslední části pak už naplno přiznává, že pokud k oné proměně řeči a těla skutečně došlo, tělo to většinou nevydrželo.

 

1. Nejde už o poezii, ale o to něco, co je za tím vším

Topinka poezii chápe mnohem šířeji, a rozhodně ani zdaleka nespočívá jen ve slovech. Pro autora je podstatné spoluhledání něčeho, základní zkušenosti, která je nakonec vždy totožná. Stejně jako v jeho poslední básnické sbírce Trhlina, v níž se prolínají útržky prastaré, dětské, zárodečné řeči s fotografiemi fyzické proměny Arthura Rimbauda, Hermanna Buhla, nebo proměnami lidí ve stíny při výbuchu bomby v Hirošimě.

Jako leitmotiv se tu vrací požadavek nové citlivosti, nutnost totální proměny vnímání. V jejím základu stojí to, co autor nazývá základní, bezprostřední zkušenost – prožívaná do morku kostí, žitá celým tělem. Poezie může mít smysl pouze tehdy, bude-li se permanentně pokoušet odstranit propast mezi uměním a životem, protože vůbec nejde o poezii, ale spíše, jak říká Topinka v jednom rozhovoru, „přepadnout mimo poesii“, tedy rozrušit její hranice, a zbortit přitom též hranice časoprostoru.

 

2. To nic není, jsem v tom, jsem bezustání v tom

Jelikož základní zkušenost je zkušeností totální, prožívanou celým tělem, Topinka souzní mimo jiné též s Halasovým výrokem: „Mně už nějak nejde o poesii ani o pravdu, něco je za tím vším, co je víc než toto všechno dohromady, to důležitější v životě.“ Nebo i s tím Holanovým: „Tím větší báseň, čím větší básník, nikoliv obráceně.“ Samozřejmě jde o něco víc než jen o umění, o poezii. Právě proto zlomky a skici o Rimbaudovi pojmenoval tou nádhernou Gilbert-Lecomtovou urážkou: „Vedle mne jste všichni jenom básníci.“ Právě to „jenom“ je tu nejdůležitější.

Tak jsou pro Topinku součástí poezie též tyto démonické scény: Mácha nutící těhotnou Lori k přísaze nad rakví její matky, že dítě, které čeká, je jeho; popis Máchovy smrti, kdy v nevytopené světnici, plné štiplavého dýmu a čoudu, leží mezi zvratky a výkaly a umírá na choleru; Nerval, který ze sebe odhazuje šaty a nahý, v mrazivé noci, jde za paprskem hvězdy; nemocný, pološílený Baudelaire, ochrnutý na pravou polovinu těla.

 

3. Zapal ze mne velký oheň/ Shořím až na bílý popel

Poezie v Topinkově podání prolamuje hranice tělesnosti, čímž se znovu hlásí k odkazu Gilbert-Lecomta, který cituje Dostojevského: buďto se člověk fyzicky promění, nebo zemře. Poezie je tak něčím, co se zásadním způsobem dotýká tohoto světa a proměňuje jej. „Proměňuje se to, co vnímám. Proměnil jsem se i já. Jsem světlem, zhuštěnou energií.“ Poezie znamená intenzivní vědomí prostoru těla: „Na vlastním těle cítit zakřivení prostoru, rozpínání a smršťování vesmíru, celým tělem vnímat ty nejvzdálenější vesmírné záchvěvy, nárazy světla či srážky hvězd.“ Autorovy úvahy sahají až k úvahám o možnostech skutečné transformace fyzického těla: „Kdyby naše oči byly citlivé na neutrina místo na fotony, viděli bychom žhavá jádra hvězd. Při vyšším tlaku by bylo tělo užší, uzavřené v mušli, stočené do spirály.“

 

4. Píšu-li málo, zaručuji si, že napíšu jen to podstatné

Podle autora lidé přivykli běžně rozšířené představě, že poezie je tu od toho, aby vyplňovala nějaké prázdno, jež vzniklo v životě, například citové prázdno poté, co člověka opustila milovaná bytost, ať už to byl rozchod, nebo jeho zmizení, nebo smrt. Ale jde o jakékoli jiné prázdno, které měl člověk potřebu zaplnit (kdysi se tomu říkalo „horror vacui“). Topinka je však stále naléhavěji přesvědčen, že to, co vnímáme jako poezii, to, co jsme si navykli takto označovat a o čem nikdo neví, co to vlastně je, by naopak mělo toto prázdno rozvírat, otevírat. Právě tím vzniká alespoň na okamžik ona trhlina, nejen v prostoru, či spíš v časoprostoru, ale někdy i v tom samotném prázdnu. A občas i jakoby naruby. Proto je výrazným prvkem Topinkova vidění fragmentárnost, vidění jakoby v kvantech, vidění žhavých jader. Názvy některých esejů jsou psány malými písmeny v závorkách, jako by byly jen nahlížené průrvou. Jako nejmilejší báseň volí Topinka Lecomtovy fragmenty.

 

5. Až já umřu/ Ten tam budu

Topinka hovoří o hledání nové poezie, která je popisována zcela materiálně, tělesně; jejími komponenty jsou „prach, krev, maso a kost“; slova této poezie jsou pak bezprostřední, otevřená, v surovém stavu, prostá jako dětské říkanky; jsou však zároveň i něčím zraňujícím, mají ostny; řeč „hryže na kostech“.

Struktura nové řeči v Topinkově pojetí je prostorová; její texturu tvoří zvukové a kořenové podobnosti, spojení ambivalentních významů. Pro něho slova existují v prostoru, čímž se poezie překrývá s výtvarným uměním. Hovoří o nutnosti objevovat nový prostor pro poezii, dokonce nalezení a přesného vymezení prostoru pro každou hlásku.

Prostor poezie se podobá původním pravoslavným chrámům: lidé tam volně přicházejí a odcházejí, modlí se sami nebo s ostatními, spí, jedí, ale není to něco svátečního, tento prostor je naprosto přirozený – prostý jako voda, vzduch, kámen, spánek. Když autor hovoří o topologii nové poezie, popisuje funkci knihy být jakousi mapou, která udává mezníky na cestě. Jestliže je poezie něčím, co otevírá trhlinu, cílem není „být mimo“, ale „ani zde, ani tam“, či ještě lépe: tady i tam, na obou místech zároveň, moci volně procházet a navracet se.

Nová řeč poezie není totožná s jakousi „prapůvodní řečí“, neboť podle Topinky se nelze vracet, k ničemu a nikam. Postupně se vynořují slova jako „jinde, odjinud, jinak, jinudy, mimo“, „vydupávat si za každou cenu ten mimo-prostor“, ale zároveň se vynořuje i „zde, tady“, to, čemu Topinka v rozhovoru s Karlem Malichem říká „Babel“ – Babelovy texty v surovém, často syrovém stavu.

Hadí kámen, kniha graficky zcela prostá, bez ilustrací, s bílými deskami, je tu jako původní bílý prostor, který se postupně zabydluje. Na autorovo přání zůstaly její stránky nerozřezané, tudíž čtenář musí sám učinit násilí, trhlinu, aby se k slovům dostal a uvědomil si, že se nevydávají snadno. Prořezávání, doprovázené zvukem trhaného papíru, a s ním spojené ohmatávání knihy přinášejí až haptickou rozkoš ze slova, bezprostřední dotyk. Sítí významů se prostupují u Topinky významy slov prostor a prostota – prostor nové poezie, jež se musí stát prostou k nerozpoznatelnosti, je prostý, podle Holanových slov, „taková malá světnice nahrubo omítnutá bílým vápnem, jen nahrubo nahozené zdi, a uvnitř není nic. Vůbec nic.“

Autorka je bohemistka a překladatelka z hebrejštiny.

 Miloslav Topinka: Hadí kámen. Eseje, články, skici (1966–2006). Host, Brno 2008, 416 stran.