Mezinárodní filmový festival v Berlíně je po tom canneském a benátském nejvýznamnější světovou přehlídkou. Jaké tendence se letos mezi pátým a patnáctým únorem projevily ve snímcích zde promítnutých a co vypovídají o současném světě?
Film jako médium, které nejrychleji ze všech podlehlo globalizaci a hledání světových trhů, si libuje většinou v globálních tématech. Polovina dnešních švýcarských filmů se točí mimo Švýcarsko, koprodukce napomáhají trendu umísťovat filmy do několika dějišť najednou. Lákání globálních hrdinů podlehl i švédský režisér Lukas Moodysson, který ještě před několika lety tvrdil, že točit filmy pro jiné než domácí publikum je zbytečné. V mezinárodní soutěži Berlinale byl uveden jeho nový, bohužel nepříliš povedený film Mamut (švédsko-německá koprodukce), líčící cestu úspěšného amerického internetového podnikatele jménem Leo do Thajska,
kde má uzavřít milionové obchody. Leo, přestože je člověkem nové doby, žije v jakémsi globálním bezčasí, v navlas podobných hotelech s navlas podobnými notebooky. Má všechno, je všude doma, a trpí Archimedovým komplexem: co dál? Nežene ho ani nedostatek lásky, ani finanční tíseň. Jeho problémem je globální, všeobjímající nuda. Jeho žena lékařka se v americké nemocnici snaží zachránit dítě zraněné patrně po teroristickém útoku. Drahé pero Mamut, které Leo dostal darem a jež má svou elektronickou dokonalostí symbolizovat informační věk, nakonec thajská prostitutka prodá překupníkovi za pár dolarů. Nedosti na tom, že film se odehrává současně v Americe, na Filipínách a v Thajsku. Střídání lokalit je v dnešním filmu tak obvyklé jako před dvaceti lety výlet filmového hrdiny z Heidelbergu do Bonnu. Moodysson ale ukazuje ještě jednu, důležitější věc: nerovný boj o přežití globalizovaných s lokalizovanými. Boj, jehož výsledek je nejasný a těžko
předvídatelný.
Cesta k domácímu rybníku a výtokům
Navzdory módě globalizovaných filmů je poptávka po lokálních filmových hrdinech velká. Je to tím, že malí, místní hrdinové tvoří velkou část nízkorozpočtových, nezávislých filmů. A jak se shodli odborníci na Evropském filmovém trhu v rámci Berlinale, trh nezávislých filmů zůstane navzdory finanční krizi relativně stabilní. Například brazilský režisér José Padilha bere diváka ve svém černobílém dokumentárním filmu nazvaném Garapa do slumů a vybydlených domů v několika brazilských městech. Rodiny žijí většinou na zemi, mezi odpadky a nečistotou, mezi výtoky všeho druhu. Pokud má rodina na to, aby si mohla půjčit osla, dojde s ním žena jednou za týden do blízkého rybníka pro kalnou vodu, kterou pak pijí nebo v ní koupou děti ponořením do vědra. Lidé, jejichž obzor se zúžil na cestu k rybníku nebo pro sociální podporu, patří k velké rodině těch, jimž patří mnoho dnešních filmů. K extrémně lokálním lidem.
Podobně lokální je i hrdinka maďarsko-rumunského filmu Katalin Varga, pro kterou znamenají víc stráně a potoky řídce osídlených rumunských hor než letadla a thajské masáže. Snímek natočil jako svůj debut britský hudebník Peter Strickland, žijící část roku v Budapešti, kde nasává ducha některých maďarských filmů z venkova, v nichž čas plyne pomalu a lidé si váží každého klasu vydobytého z kamenité země.
Oblouk mezi křesťanstvím a islámem
Okolo globalizace a lokalizace se točil i další soutěžní film, London River v režii francouzského Alžířana Rašida Bouchareba. Bouchareb začíná svůj snímek křesťanskou modlitbou a končí ho modlitbou muslimskou, čímž vykresluje oblouk střetu civilizací. Jedním z hrdinů je lesník z Mali, který ošetřuje jilmy, jež vymírají jako lokální svět, kde všichni žili většinou na jednom místě a z místních produktů. A zrovna tak lokální hrdinkou je čtrnáctiletá Hayat, která v turecko-řecko-bulharském filmu Kousek slunce (režie Reha Erdem) tráví čas ošetřováním nemocného dědy a čištěním ryb v malém domku u zátoky. Nad zátokou se pne most mezi Evropou a Asií, který září do tmy a spojuje svět křesťanství a islámu. Hayatin obzor je dán mořskou zátokou a cestou lodí do školy. Otevřený prostor moře pro ni nic neznamená. Dívka jako by oněměla v globálním prostoru plném různých jazyků a letadel křižujících obzor.
O malého českého hrdinu je zájem
Možná proto, že středoevropské filmy jsou s to nabídnout právě lokální variantu, byl český stánek na Evropském filmovém trhu v oblibě různých agentů a filmových obchodníků. Plakáty kolem českého pultu zvaly k zakoupení filmů René, Kdopak by se vlka bál, Anglické jahody či prvního českého celovečerního 3D animovaného filmu Kozí příběh. Producent filmu Kdopak by se vlka bál Vratislav Šlajer byl přijetím filmu Márie Procházkové v soutěžním programu Generation Kplus potěšen. Na festivalu dokonce probíhala jednání o jeho uvedení v kinech několika evropských zemí a v Japonsku. Český film má lokální hrdiny rád. Možná je to trochu anachronické, ale patrně to bude v době celosvětové finanční krize výhoda. Budeme totiž schopni nabídnout ve světě, který doplatil na globalizaci zboží a finančních trhů, lokálního hrdinu, jenž žije a myslí v malém, dohlédnutelném měřítku.
Autor je filmový publicista.