Pokrýval mapu malými křížky - literární zápisník

Stará známá země nikoho. Spojení v zásadě romantické: země, na niž nevstoupila noha objevitele. Terra nullius. Prostor – zdánlivě – bez osídlení, kultury, dějin, nároků, vazeb. Území čiré vydanosti? V minulém režimu ale i pruh půdy mezi ostnatými dráty, území čiré represe, ostře sledované prázdno mezi zapovězenou cizinou a domovem, do něhož jsme naopak – vypovězeni. Berlín svou proslulou zemi nikoho nechal rychle zarůst lesem mrakodrapů. V dnešní Nikósii, posledním rozděleném městě na světě, je země nikoho pro změnu hmatatelnou, jakoby snově zhmotněnou metaforou absurdity lidských vztahů: ač jsou hranice znesvářených zemí již průchozí, město stále chaoticky půlí pás neobydlených domů, zarostlých ulic… Jako v dětské představě, v níž všichni odejdou a my zbudem na světě sami. Lidé jsou pryč a důvěrně blízké území se proměnilo v zemi nikoho. Známá místa náhle nikomu nepatří, divočina prorůstá­ tam, kde by si ji ještě včera nikdo neuměl představit.

Petr Halmay (1958) pojmenoval definitivní výbor ze své tvorby právě tak: Země nikoho. Jde o neobsáhlý výběr z neobsáhlého díla, z útlých sešitků Strašná záře (1991) a Bytost (1994) a ze svazečku básní a próz Hluk (1997). Poslední sbírka Koncová světla (2005) není do výboru zahrnuta. Je to soubor skromný, avšak neobyčejně koncízní, představuje básníka, jenž v podstatné chvíli řekl své, neokázale, za sebe, bez zbytečného stylizačního či stylistického tance.

„My/ kteří jsme byli vyplaveni na tuto mělčinu…“ Ačkoli titul výboru není ukotven v žádném konkrétním obraze či schématu, pojem „země nikoho“ v pozadí prosakuje do nejrůznějších aspektů a konotací. Hned první báseň nás uvádí do skladu kulis, země atrap, nápodob, „papundeklového nebe“, kde básník z dějinného musu zakotvil kdysi v éře undergroundu a kam se v době polistopadové nakonec (z dějinného trucu?) zas vrací. Přitom pozor: nic tu není reálnějšího než právě atrapy a nápodoby. Tomuto území nikoho básník náleží oddaněji než mnohým jiným místům takzvané reality. Halmayova země nikoho v sobě skrývá generační svědectví dějinných nesouladů minulých desetiletí, včetně dějinného zlomu, jenž přišel vítán, ale pozdě, navíc zas se svou verzí cizoty a neobyvatelnosti. Země nikoho – bezvládí citové, hodnotové, významové, existenciální. Ztratil se úběžník, k němuž ještě otcovská generace mohla přirozeně přilnout. Vše, co mělo druhdy smysl, bylo chvatně opuštěno a ponecháno plevelu.

Čím by však mohla být konstituována případná země někoho? Sám Halmay má ve svých textech místa, jež si úporně chrání­ před zcizeností. Krom skladu kulis je to třeba „takřka neviditelné“ jezero dětských či mladických výletů. Jindy pláň na kraji města, němě hlučné dějiště dávných milostných schůzek. Jistě, klamavá, tvrdošíjná země nikoho prolíná i těmito místy. I tyto drahé lokality jsou zároveň nedostupné, neuchopitelné, unikají našemu obývání. Vlastníme je o to bolestněji a slastněji, oč víc do prázdna na ně vznášíme svůj zdánlivě přirozený nárok. Co tedy nakonec znamená pitoreskní sklad, jejž jsem si nevybral, do něhož jsem byl zahnán, k němuž se ale posléze přece hlásím, čím dál důvěrněji a snad až s tajnou nadějí, že ne to místo patří mně, ale já musím patřit jemu, ono mne potřebuje ke svým podivným „záměrům“?

Tak trochu jako Halmay, i Josef Straka (1972) se ve své nové, v pořadí páté knize Kostel v mlze vrací k pocitům marnosti a vyděděnosti, spjatým se „zemí nikoho“ bývalého režimu. Straka je ovšem v tomhle směru jen minimálně konkrétní. Konec konců jeho generační zkušenost je proti Halmayově o půl druhé dekády – tedy významně – posunuta. Jeho sbírka vyznívá obecněji, existenciálněji. Přesto zkoumá geneticky příbuzné území, evokuje stavy a záchvěvy, kdy nepatříme nikam, ani sobě ne, kdy naší (často až palčivou) přítomností zde zároveň prolíná i setrvalá „nepřítomnost“ člověka v unikavých, neobyvatelných konturách dnešního světa.

A přece mě ve Strakově sbírce zaujal moment jakoby opačný. Totiž posedlost mapami, kótami, konkrétními punkty, jejich plánovitým dosažením, pedantickým odškrtnutím na mapě. „Pokrýval mapu malými křížky a podtrhával místa jimiž už prošel.“ Ano, může jít o činnost docela pošetilou. Přesto: krajina (včetně té městské) nabízí místa, jejichž magickou výlučnost nelze obejít. Můžeme bloudit po úbočích hory, ale teprve zlezením vrcholu jsme vskutku na hoře byli. Jindy horský průsmyk: kouzelné sedlo spojující dva světy. Nezapomenu na Donguz-Orun, pouhý skalnatý průduch v neprůchodné mase kavkazského „vodorozdělného“ hřebene; úzká fičící skulina, jíž ale vklouzneme z jednoho světa do druhého. Anebo mys: dosáhneme-li toho nezaměnitelného výběžku pevniny, ať už má jméno Hatteras, Punta Gorda či Mendocino, teprve námi může prochvět pocit: dotkli jsme se konce světa.

„Nakonec to budou jen bílá místa/ avšak s přesným označením: kóty, vyvýšeniny…“ Možná mě přitahuje netypický rys, jejž Straka větším zbytkem své poezie stále „zrazuje“. Vzruší mě však, když si všimnu, jak básník uvnitř svých prchavých zápisů a vyčerpávajících her se „zemí nikoho“, s jejími přeháňkami, mlhami, šedí či chyběním, zároveň posedle razí tunel i k „bodům někoho“, ke kótám, jejichž ztečením lze na chvíli rituálně stvrdit svou zdejší přítomnost. Vytrhnout se z chiméričnosti, z níž svět vyvstává a do níž zas padá, a bleskově prohodit, k nikomu, marně i se vší vahou nesmazatelného činu: tady jsem. Steglitz Südwest Corso – tam jsem byl. Tam jsem byl někdo, tam se mihla výspa někoho.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.