Ještě v červnu považovali své pracovní místo za nejisté pouze dva lidé z deseti. Při průzkumu v těchto dnech se poměr obrátil: ztráty zaměstnání se obává osm z deseti dotázaných.
Nejistota vyplývající z hospodářské krize není jedinou změnou, k níž jsme dospěli. Je tu i dobrá zpráva: naděje většiny obyvatelstva, že u nás nebude postavena americká radarová základna, se bez našeho přičinění zvýšila. Zato dnes nikdo nemůže říci, že k ratifikaci Lisabonské smlouvy se dopracujeme ještě za českého předsedání Evropské unii.
Máme samozřejmě i jiné starosti a rozptýlení. Katolická církev pokračuje v polistopadové demontáži své společenské autority, byť nedosahuje takových úspěchů, jaké v době podstatně kratší zaznamenává Strana zelených. Česká televize dala podnět k volání po úpravě českého pravopisu, podle níž by vedle prezidenta napříště vystupovala první dáma Livia Klaus a v muzikálech paní Lucie Bílý. Ukázalo se, že pro ministerstvo vnitra je hodna zákazu pouze strana neonacistická, jako by na šíření rasismu, xenofobie a vlády silné ruky měli patent jen sirotci po NSDAP. Další a další události přináší den, zůstaňme však u tři hlavních, které mohou být trvalkami po celé měsíce.
Regulace
Jak hluboko nás ještě zasáhne současná krize, co po ní zůstane, kterak poznamená statisíce rodin? Žádné z předpovědí, od optimistických až po katastrofické, nelze přikládat velkou váhu. Liší se i vysvětlování příčin. Podle jedněch je to anarchie finančních trhů, podle jiných regulační zásahy států. Proti škodlivosti regulace horlí vydatně a dlouho všichni vyznavači neviditelné ruky trhu.
Již od raných devadesátých let je u nás regulace prezentována jako neslušné slovo a škodlivá praxe, odvozená z okupační i socialistické minulosti. Všemu, co svazovalo ruce divoké privatizaci a cestě za rychlým zbohatnutím, stála tehdejší vláda v cestě. Dosáhla přitom nečekaných výsledků: bankéři jištění státem rozpůjčovali nevratné miliardy, stejné částky unikly na daních, někteří správci investičních fondů zmizeli i s penězi v dálavách, pod ochranou neoliberálního státu předstihli ekonomové právníky. Někdo už by měl konečně spočítat, na co nás pro celá další desetiletí ty „nezbytné náklady privatizace“ přišly.
Dnes, kdy je celkem jasné, kdo že se to utrhl z řetězu, k jakýmsi regulacím váhavě dochází. Podle typu vlády. Řada evropských zemí se například rozhodla usnadnit majitelům starých aut zakoupení nových vozů, které víc šetří životní prostředí, takže mladoboleslavská Škodovka už nemusí omezovat svou kapacitu. Naše vládní koalice ovšem usoudila, že takový vstřícný krok by nespravedlivě zvýhodnil vlastníky přestárlých aut, a zlevnila jen vozy pro podnikatele. Když už regulace, tak pro ty, co nám jsou blízcí.
Pacifisté
Situace české vlády poté, co americká administrativa začala nově uvažovat o potřebě a o mezinárodních souvislostech protiraketové základny ve střední Evropě, připomíná jaro 1956, kdy Chruščov poodhalil Stalinovu úlohu v sovětské společnosti. Tehdy nadmíru ješitný a dosti už senilní ministr Zdeněk Nejedlý, však takové známe, chodil a bědoval: „Co nám to ti Rusové udělali!“ Kéž by změna v Bílém domě byla pro svět posléze stejně blahodárná jako někdejší změna v Kremlu.
Protože odpůrce radaru lze už jen těžko označovat za ruské agenty, ujalo se jiné hanlivě užívané slovo: pacifisté. Bylo uměle vytvořeno počátkem minulého století jako náhrada za nezávazné označení „přátelé míru“. Podle svého latinského základu se tak označují lidé, kteří míru nejen straní, ale aktivně se ho snaží vytvářet. V opozici k heslu „Chceš-li mír, připravuj válku!“, v našich krajích později změkčenému na přijatelnější, ale ve výsledcích shodné „Buduj vlast, posílíš mír!“.
Nebyli to pacifisté, ale političtí usmiřovatelé, kdo nechal vyrůst Hitlera do jeho rozměrů, a sledovali přitom i vlastní cíle. Pacifismus neodmítá obranu proti agresorovi, ani velekněz odpůrců války Albert Einstein nebyl „pacifistou za každou cenu“. Místo usilovného zbrojení (té milované kojné „vojensko-průmyslového komplexu“ – jak mocné v USA kdysi označil prezident Eisenhower), místo vojenských opatření, která budí protiopatření a roztáčejí známý kolotoč, požadují pacifisté cestu jednání. Znovu a znovu, až na hranici možného, s ochotou porozumět odlišným stanoviskům i kulturám, mír i za cenu obětí jiných než lidských. Pouhý zlomek nákladů, které pohltily války na Středním východě, by dokázal ulomit hrot nejedné lidské bídě, sebrat vítr z radikálních plachet a místo nenávisti zasévat porozumění.
Byly snad nastoupeny a upřímně využity všechny cesty k začlenění „darebáckých zemí“ do mezinárodního společenství? Zbývají opravdu už jen ty radary, navádějící rakety proti jiným raketám? Je ruský postoj pouhou recidivou imperiálních ambicí?
Hitler stejně jako Stalin a jeho zahraniční slouhové pokládali pacifisty za úhlavní nepřátele a exemplárně se s nimi vypořádali. Už proto nepokračujme v kosém pohledu na ty, kdo se dnes snaží naplňovat heslo „Chceš--li mír, připravuj mír!“.
Národní zájmy
Tato dvě slova dozajista nejsou nadávkou, ve svém perverzním užívání si však úctu nezasluhují. Sám pan prezident – ujišťuje nás – není proti Evropské unii, bude-li pouhou unií volného trhu. Všechno, co omezuje suverenitu jednotlivých členských zemí a jejich domácí vládce, pochází podle odpůrců integrované Evropy od levicového ďábla či z Bruselu, což je v podstatě totéž.
V úsilí hájit své ničím neomezované pozice šíří odpůrci Lisabonské smlouvy vyslovené lži a klamné zprávy. Otevře prý cestu k restituci někdejších sudetoněmeckých majetků, omezí náš význam ve společenství, zbaví nás suverenity. Proto vytvářejí falešný obraz „tisícileté Evropy“, jako by nešlo o pouhý souhrn sobeckých a vzájemně znepřátelených nacionalistických zemí, které spolu čas od času válčily.
Nikdy se euroskeptici zřetelně nevyjádří, co jsou ty národní zájmy, které tak usilovně hájí. Uchrání nás před „rozplynutím v superstátu Evropa“ něco jiného než obrana mateřského jazyka, dnes a denně křižovaného veřejně promlouvajícími ústy? Něco jiného než péče o národní kulturu včetně poznávání vlastní minulosti zbavené politických manipulací a útěšných korektur? Věnují snad současní správci společnosti těmto, pro budoucnost klíčovým otázkám dostatečnou pozornost a péči?
Snaha vytvářet hráze integrované Evropě je bojem včerejška s dneškem a zítřkem. Nakonec nepochybně dojde na Sjednocené evropské státy, o nichž snil Immanuel Kant, Victor Hugo a desítky dalších, do budoucnosti zahleděných idealistů. Za dvacet, za padesát let? V potřebě omezovat sobeckou anarchii, v nutnosti společně přijmout pro náš tak propojený svět nezbytnou kázeň, chcete-li regulaci, jsou zajedno pacifisté, stoupenci sjednocené Evropy, obhájci slov označovaných za hanlivá.
Představa, že pokud pomineme třeba premiérský slovník, nejsou žádná slova sprostá, ale jen zneužívaná, byla by ovšem klamná. Třeba takový často užívaný pojem „socka“ je výrazem, nad nímž bychom se měli zamyslet a následně se ho štítit.
Autor je historik.