Reprezentativní představení pobaltských kinematografií slibovala devíti filmy zastoupená soutěžní sekce 13. ročníku festivalu Tallinn Black Nights. Označení „pobaltský film“ nicméně zavání podobnou zobecňující svévolí jako nálepka „africký film“. Každá z národních kinematografií se vydává vlastním směrem.
Co do kvantity i stylového rozptylu se z pobaltských kinematografií nejvýrazněji projevuje estonská. Podobně jako filmová produkce Lotyšska a Litvy nicméně trpí nedostatkem tradičních žánrových filmů, které nezapadají do koncepce státní podpory (upřednostňující spíše „národně uvědomělé“ snímky). Jedním z pokusů situaci změnit byl thriller hollywoodského střihu Prosincový žár (Detsembrikuumus, 2008, režie Asko Kase). Tento nejdražší estonský film vůbec i přes nepřízeň kritiky dosáhl solidního kasovního úspěchu. Milostnou zápletkou opepřené drama ze dnů, kdy na území Estonska pronikla rudá revoluce, představuje dějově přímočarý, ale tematicky roztěkaný osvětový film, jehož návštěvnost zvyšují školáci dovážení do kin autobusy.
Ještě zřetelnější odér tematické exploatace vychází z koprodukčního filmu (Estonsko, Německo, Finsko, Irsko) finského režiséra Hannu Salonena Bratr (Vasha, 2009). Jeho mladý a naivní hrdina se upne k nevyzpytatelné figuře čečenského utečence a fascinovaně napomáhá jakýmkoli násilníkovým krokům. V souznění s nedalekou Skandinávií mají estonští tvůrci blízko i k filmu pro mladého diváka. Příznačně to předvedl rozjívený Buratino, syn Pinocchiův (Buratino, 2009, režie Rasmus Merivoo), barevná alegorická fantazie s prvky muzikálu a sci-fi, kde hrdina hraje v rockové kapele a podniká teroristické útoky. Stylově protikladný litevský kandidát na Oscara Vír (Duburys, 2009), černobílá literární adaptace stejnojmenného románu Romualdase Granauskase, nezvykle spojuje osudovost s tématem nevinného oportunismu a neschopnosti hrdinů jednat. Vír podobně jako Buratino, syn Pinocchiův pracuje s přepjatou formou, nehodící se k tématu: vedení kamery i mizanscéna připomíná Tarkovského, což působí nepřirozeně, ba nevhodně.
Mnohem sympatičtěji se jeví stylizovaný estonský dokument Disko a atomová válka (Disko ja tuumasõda, 2009) režiséra Jaaka Kilmiho, který s hravostí podobnou kanadskému fantastovi Guy Maddinovi a s citem pro dramatickou gradaci představil, jaký vliv měly na Tallinn a sever Estonska vlny „imperialisticky záškodnické“ televize překračující Finský záliv. Film poukázal na typické rysy estonského naturelu a jeho kořeny. V tomto ohledu mu patří mezi tamními filmy výlučná pozice.
Bloumající hrdinové a režisér, který (se) našel
Připustíme-li možnost zobecnění specifik tří pobaltských kinematografií, najdeme pozoruhodný styčný bod ve filmech odehrávajících se v současnosti. Estonský Strom přání (Soovide puu, 2008, režie Liina Paakspuu), litevská Tlumená světla (Lähituled, 2009, režie Ignas Miskinis) i zmíněný koprodukční Bratr sledovaly postavy tápající, (většinou marně) hledající opěrné body či zakotvení. Litevský snímek hledal příčiny prázdnoty v partnerské nejistotě, zbylé tituly naznačovaly bezvýchodnost celé společnosti, neschopné poskytnout jistoty a záruky.
Hledat souvislosti s tendencemi současných pobaltských filmů bylo obtížné i ve snímku Pokušení svatého Antonína (Püha Tõnu kiusamine, 2009, režie Veiko Õunpuu), který je sice možné vidět v estonské distribuci, ale jehož festivalovou premiéru si producenti schovali až do soutěže nadcházející přehlídky Sundance. A moc dobře vědí proč. Režisér Veiko Õunpuu je v současné době nejvýlučnější osobnost pobaltských kinematografií a po jeho filmech prahnou dramaturgové festivalů z celého světa. Zatímco jeho celovečerní debut Podzimní bál (Sügisball, 2007) pomrkával svými mlčenlivými hrdiny po Kaurismäkim, Pokušení svatého Antonína má blízko k Buñuelovi, ale i spirituálnímu filmu umožňujícímu duchovní prožitek bez nutnosti domýšlet symbolické narážky.
Autor je člen mezinárodní federace filmových kritiků FIPRESCI.
Tallinn Black Nights Film Festival. 12. 11. – 6. 12. 2009.