Španělská kinematografie byla v Česku doposud představována především jako tvorba výrazných solitérů typu Luise Buñuela, Carlose Saury či Pedra Almodóvara. Tento pohled se pomalu mění. V polovině června máme možnost v pražském Bio Konvikt – Ponrepo zhlédnout průřez španělským avantgardním filmem posledních padesáti let.
Označení avantgarda je ve Španělsku vztaženo na téměř každou aktivitu, která se vymyká oficiální produkci. V tomto pojmu se prolínají experimentální i protirežimní filmy. Psát o vývoji španělské filmové avantgardy tedy znamená hledat zapomenuté režiséry a filmy. Podívejme se chronologicky na autory a díla, která lze za avantgardní označit pro jejich formální vynalézavost i syžetovou nápaditost. Odhlédnu zde od tradičního členění, jak se objevuje v akademických dějinách španělské kinematografie a jak je oficiálně prezentováno (pak je pro nás totiž například španělská tvorba Luise Buñuela v rámci avantgardy naprosto nerelevantní).
Vizionáři před branami Madridu
Na počátku stál architekt, scenárista a režisér Nemesio Sobrevila – slušelo by se asi dodat i vizionář. Je to první doložený avantgardní filmař, autor pouze dvou snímků: Al Hollywood madrileño (Madridský Hollywood, 1927–28) a El sexto sentido (Šestý smysl, 1929). První snímek se asi nikdy veřejně nepromítal a údajně je originální obžalobou počínající americké kolonizace španělských kin. Je považovaný za ztracený. Druhý jmenovaný lze legálně zdarma zhlédnout na webovém portálu evropských filmových archivů (www.europafilmtreasures.eu). Jde o melodrama o moci filmové kamery jakožto šestého smyslu, které zároveň velmi subverzivně paroduje všechny dobové oblíbené žánry.
Důležitou platformou avantgardního filmu konce dvacátých let byl čtrnáctideník La gaceta literaria (1927–1932), do něhož přispívali také Juan Piqueras a Luis Buñuel. Na jeho stránkách se objevovaly první filmově-teoretické diskuse a také se tam volalo po vlastní filmové avantgardě po vzoru té francouzské či sovětské. Časopis byl napojen na literární uskupení, takzvanou Generaci 27. Sami redaktoři iniciovali vznik filmu Esencia de verbena (Slavnostní nálada, 1930) v režii jednoho z členů, Giméneze Caballera. Šlo o filmovou dokumentární báseň o Madridu ve dvanácti obrazech. V roce 1932 vznikl časopis Nuestro Cinema (Náš Film), který propagoval filmy Leni Riefenstahlové a byl také líhní amatérských filmařů přicházejících z prostředí katalánského měšťanstva, kde vznikala řada avantgardních pokusů točených na 16mm filmový materiál. Kupodivu bychom v takovém výčtu mohli pokračovat ještě dlouho. Avšak jde v naprosté většině o díla, která svým významem často nedosáhla ani do Madridu.
Antifilmem k novému filmu
Období občanské války bylo charakteristické experimentálním přístupem v dokumentární tvorbě. Nástup diktatury samozřejmě tomuto typu filmové produkce nepřál. Jedinou výraznou osobností byl až v padesátých letech minulého století José Val del Omar. Tento solitér španělského experimentálního filmu upadl na dlouhou dobu v zapomnění a objeven byl až díky programu, který připravily španělské kulturní instituce a jejž v druhé půlce června uvede i pražská přehlídka v kině Ponrepo.
Experimentální tendence se objevily také mezi filmaři takzvané barcelonské školy, jakési obdoby španělské nové vlny, která se výrazně projevila během šedesátých let (viz A2 č. 13/2009). Barcelonská škola svou tvorbou odkazovala na francouzskou novou vlnu i na newyorskou školu šedesátých let, brojila proti tradičnímu španělskému filmu a prosazovala Frankem umlčovanou katalánskou identitu. Její projevy umlkly počátkem sedmdesátých let s koncem frankistického režimu. Zpětně tkví přínos této heterogenní skupiny především v autorské originalitě.
Koncem šedesátých let lze už bezpochyby mluvit o zrodu skutečně experimentálního filmu. Naplno se tyto tendence projevují zhruba od roku 1972, kdy začíná období přechodu k demokracii. Jde možná o jednu z nejzajímavějších etap vývoje španělské kinematografie. Z tohoto období se v programu Ponrepa objeví krátký film Antoniho Padróse, který natočil celovečerní radikální urážlivou Shirley Temple Story (1976) o tom, jak se Shirley Templeová vydá za čarodějem ze země Oz. Tento filmový experimentátor nejen nakládá libovolně se zvukem, obrazem či formou, ale navíc se mu daří ve svém díle reflektovat symboliku frankistického režimu. Zajímavý byl rovněž projekt anti-cine (antifilmu), jenž se zabýval limity divácké percepce a jejž v letech 1967––1971 realizovala skupina experimentálních filmařů v čele s Javiquerem Aguirrem. Tento tvůrce původně nízkorozpočtových filmů se nečekaně pustil do teoretické reflexe. V programu Ponrepa lze uzřít jeho krátký film Espectro siete (Sedmý přízrak) z roku 1970, tedy z doby, kdy se projekt antifilmu už rozpadal. Další důležitou skupinu tvořili v té době baskičtí malíři, mezi nimiž vynikal Ruiz Balerdi se svou Homenaje a Tarzán (Pocta Tarzanovi, 1971) a především José Antonio Sistiaga s monumentálním dílem …ere erera baleibu izik subua aruaren… (1968–1970). Všem milovníkům nefigurativní kinematografie lze tento opus vřele doporučit.
Od undergroundu k současnosti
Přelom sedmdesátých a osmdesátých let se nesl ve znamení madridského hnutí „movida“, kam patřil i Pedro Almodóvar se svým „nechutným“ melodramatem Folle, folle, folleme Tim! (Šukej, šukej, šukej mě, Time!, 1978) a „Rasputin španělského experimentu“ Iván Zulueta, jehož Arrebato (Uchvácení, 1980) je také v programu pražské přehlídky. „Movida“ byla charakteristická svým zájmem o hollywoodskou hvězdnou mytologii, popovou kulturu, drogy a veškeré jiné sociálně dráždivé atributy. Proto se zrodila v podzemí a postupně se někteří její členové stali komerčně nejúspěšnějšími režiséry nové generace španělského filmu. Za pozornost stojí také Augusto Martínez Torres, jehož film Yo creo que… (Myslím si, že…, 1976) byl zjevně inspirován dysnarativními postupy francouzského nového románu.
Období transformace završil rok 1982 a volební vítězství socialistů. Došlo ke změnám v kinematografické legislativě a začala fungovat státní podpora experimentální, dokumentární i animované tvorby. Od té doby nastal skutečný boom například v podobě valencijské skupiny a jejích sociálněkritických filmů, z nichž lze v přehlídce Ponrepa vidět snímek Travelling (Cestování, 1972, režie Luis Rivera). Mezi průkopníky videoartu osmdesátých let patřila ve Španělsku například Eugenia Balcellsová, jejíž For/Against (Pro/Proti, 1983) lze rovněž zhlédnout na pražské přehlídce.
Projekt španělských institucí 50 let jiného španělského filmu bohužel opomněl třeba madridskou Tau skupinu, zastupující „punk, new wave a no wave“ (punk, novou vlnu a žádnou vlnu), jak se sama charakterizovala. Devadesátá léta byla však natolik heterogenní, i co se týče experimentálního filmu, že jen pouhý výčet jmen a filmů by vydal na samostatný text. Důležité je, že přehlídka v Ponrepu je dalším krokem k bourání předsudků o španělském filmu jako nezáživné krajině, jíž se prochází stárnoucí král Almodóvar.
Autor je festivalový dramaturg a přednáší dějiny filmu na katedře filmových studií FF UK v Praze.
Cyklus Od extáze k uchvácení – dějiny španělského experimentálního filmu. 14.–18. 6. 2010, Bio Konvikt – Ponrepo (Bartolomějská 11, Praha 1).