Letošní předvolební kampaň přinesla několik novinek, mezi nimiž zvláště odporné místo zaujala gerontofobní zteč J. Mádla a M. Issové proti všemu, co je venkovské, staré a levicové. I když se mohlo zdát, že až fašizoidní hloupost české herecké omladiny funguje spíše kontraproduktivně, kupodivu nalezla souznění i na hiphopové scéně, která se zatím politiky spíše stranila. V čase předvolebním jsme tak mohli sledovat zástup českých raperů zvučných jmen (Indy, Vladimír518, Marat, Smack, La4), kteří spojili hlasy a v několika rýmech fanouškům sdělili, koho by rozhodně neměli volit. Tedy ty staré, bradavičnaté a levicové politiky s Paroubkem v čele. Mimopražští (Tafrob, Jay Diesel) nezůstali stranou a podobné počiny jsme mohli zaslechnout i na Slovensku (Bene, Zverina, DNA). Pro jednou se „rebelující“ básníci ulice objevili v roli obhájců pořádku a systému. Nechtěně tak připomněli normalizační popové hvězdy s jejich hloupou agitkou Nejhezčí dárek, která nabádala k účasti ve volbách v roce 1986. Hudební podklad je dnes mnohem lepší, ale rýmuje se zase většinově a v duchu doby.
L. Rychetský
V polovině června zástupci Ústeckého kraje a ŘSD oznámili médiím, že úsek dálnice D8 mezi Lovosicemi a Ústím nad Labem nestihnou letos, jak původně plánovali, a pravděpodobně ani příští rok. Vinu za své selhání přesunuli na ekologické sdružení Děti Země. Podobně postupovali i v dubnovém oznámení o zadrhnutí stavby u Řehlovic a Radějčína. V obou případech MF DNES, její servery i další média zcela přejaly argumentaci stavitelů a jejich politických zastánců a místo toho, aby hovořily o porušování zákona, kvůli kterému soudy musejí rozhodovat v neprospěch stavbařů, a posuzovaly nestranně pro a proti u plánovaných staveb, napadají ekology a zmiňují potřebu změny zákonů, které by zabránily účasti veřejnosti na správních řízeních. Objektivitu se zmíněná mainstreamová média už ani nepokoušejí předstírat.
F. Pospíšil
Značku Časopis roku – v různých kategoriích – uděluje Sekce časopisů Unie vydavatelů, a to téměř výhradně svým členům. Kategorií je hodně, za start v soutěži se platí, takže není divu, že se dostává (alespoň jednou kategorií) stále dokola na tytéž časopisy. Ani pokleslá úroveň slavnostního předávání (se smutnými výkony Jakuba Železného a seskupení La Putyka) mne příliš netrápí. Horší bylo, když jsem pochopila, že v podstatě jediná kritéria, podle nichž Unie mezi sebou vybírá ty nejlepší, jsou statisticky ekonomická. Časopisy roku jsou ty, jež prokážou největší nárůst prodeje a objemu inzerce. Snad proto není známo ani obsazení komise, mohli to být vycpaní paňácové. Unie nepátrá po obsahové kvalitě ani u svých členů, natož jinde. Dává najevo, že v médiích jde jen o byznys. Tahle soutěž je (legitimní) reklamní trik – jako když si střídavě se sousedem na obal svých mlékárenských výrobků tisknete logo „Nejzdravější sýr Jihomoravského kraje za rok 2010“ – nic víc.
J. Hulíková
Klub Pábitelé už sice v italském Udine nefunguje (otevřený byl v letech 2000–2007; název má na svědomí milovník Hrabalovy poetiky a divadelník Andrea Trangoni), stále však pod hrabalovskou hlavičkou rozesílá (za léta má posbíraný slušný seznam e-mailových adres) informace o akcích spřízněných pořadatelů. Nyní zve na udinské večery věnované českým filmařům šedesátých let; během čtyř červnových a červencových střed běží mimo jiné Ostře sledované vlaky, Intimní osvětlení, Sběrné surovosti, Postava k podpírání nebo Sedmikrásky. Italští pábitelé nelení, nabírají na síle, snad neustrnou v prověřených šedesátých letech.
J. Bohutínská
Po dlouhé době jsem musel souhlasit s Václavem Klausem. Školné potřebujeme, ale především jako regulační nástroj. Vzdělaných nevzdělaných začíná být moc. Budoucí studenti se navíc příliš rozhodují podle toho, co je zrovna baví, a ne podle toho, jak se chtějí v životě uplatnit. Nepřemýšlejí o tom, nemusí. Zároveň by bylo dobré regulovat poměry absolventů různých oborů tak, abychom neměli nadpočet ekonomů, filosofů a právníků na úkor lékařů a techniků. Kde ale vzít vzdělané a moudré regulátory?
J. G. Růžička
Vznik městské slavnosti v Písku souvisí s dějinami barokní zbožnosti a v červenci 1650, dva roky po ukončení třicetileté války, se k modlitbám přidalo velkolepé „poděkování za mír“; konšelé tehdy dali vyvalit tři sudy piva pro obecný lid, aby „vznikl podnět k většímu obveselení srdcí“. Letos, osm let po povodních, jež poškodily nejen vzácný Juditin most, konšelé z Odboru kultury Městského úřadu a vedení města Písek namísto vyvalování sudů ukázali v praxi, jak vypadá privatizace veřejného prostoru. Letní písecké slavnosti nazvané Dotkni se písku se vyznačují nejen mimořádně nepřitažlivým programem (vedle Olympiku a XindlaX jízda zručnosti na Segway, rozcvička s Harmony Wellness Clubem, Mažoretky revival a ohňostroj), ale především tím, že po dva dny je centrum přístupné pro všechny jen za 80 Kč. V každé přístupové uličce či průchodu bylo pět lidí z ostrahy, kteří podle mého odhadu museli vybrat sumu tak akorát na sebe. Byl jsem v Písku poprvé a byl jsem zdálky okouzlen a zblízka zděšen. A mám obavu, že tento způsob pořádání „kulturních“ akcí pro veřejnost se bude množit.
K. Brávek