Soutěž na sochu určenou před ostravské nádraží vyhrál projekt dosud nepříliš známého autora Davida Moješčíka.
V Ostravě byla odhalena bronzová socha Levitace od Davida Moješčíka (nar. 1974). Jeho návrh byl vybrán ve veřejné soutěži, kterou v roce 2009 vyhlásilo město s cílem estetizovat přednádražní prostor nejvýznamnějšího městského železničního uzlu – vlakového nádraží v Ostravě-Svinově. Budovy nádraží i přilehlé prostranství prošly před nedávnem náročnou a docela zdařilou rekonstrukcí, realizovanou podle projektu ostravského architekta Václava Filandra. Nepříliš štědře dotovaného soutěžního klání se snad i díky přímému oslovení některých z autorů účastnili například i Michal Gabriel, Kurt Gebauer, Marius Kotrba či Jan Ambrůz. I vzhledem k reputaci výše jmenovaných je úspěch autora z mladší sochařské generace překvapením.
Hladká a vyleštěná
David Moješčík je i na Ostravsku, tedy v regionu, v němž má kořeny, málo známý. Po absolvování kamenosochařské školy v Hořicích studoval v sochařském ateliéru Michala Gabriela na brněnské FaVU VUT. Tam získal své první zkušenosti s polyesterem, materiálem, jenž se stal jeho hlavním vyjadřovacím prostředkem. Moješčík dokáže využít všech jeho předností: může své sochy variovat v mnoha různých postojích, polohách a pózách. Jako jeden z mála současných umělců se nechává inspirovat sochařstvím starého Egypta a evropského klasicismu. Z těchto zdrojů také vychází jeho fascinace uzavřenou, hladkou, vycizelovanou a vyleštěnou formou. Ta našla své vyjádření i v bronzové ostravské Levitaci, jejíž první a v řadě detailů odlišná varianta vznikla v polyesteru již v roce 2005. Z dalších veřejných Moješčíkových prezentací připomeňme postavy zdobící foyer pražského Činoherního klubu a z poslední doby jeho druhou monumentální zakázku, určenou do veřejného prostoru – pražský pomník operace Anthropoid, odhalený v loňském roce.
Jen třemi body
Zatímco Moješčíkův pražský výtvor, připomínající atentát na říšského protektora Heydricha, splňuje kritéria „pomníku“ jakožto upomínky na významnou a všeobecně známou dějinnou událost, ostravské dílo záměrně nemá žádné explicitní konotace ani k místu, pro které je určeno, ani k jakémukoli mezníku národní či regionální historie, který by měl být připomínán. Levitace tedy není umělecky zpracovaná hmota, jejíž relevance závisí především na tom, jak komplexně, explicitně či provokativně dokáže ilustrovat očekávané obsahy. Nenese v sobě žádné odkazy na národní či státní mýty. Formou, pózou i obsahovou „nezávislostí“ se naopak snaží všech případných sdělení, využitelných pro reprezentaci nějakého mýtu, zbavit. Ženská postava v jogínském posedu se země dotýká pouze třemi body – prsty obou rukou a jedné nohy. Potenciální labilita se zde stává prostředkem pro jakousi transsubstanciaci hmoty a jejích daností – především pak samotné tíže, která sochu váže k zemi. Vyvázání se z ní je umocněno leštěným kamenným podkladem, jenž odrazem světla obrazně napomáhá tomu, aby se socha mohla vznášet pár centimetrů nad zemí.
Svinovské přednádraží s řadou konfliktních hmotných a prostorových konfigurací, autobusových zastávek, parkovišť, budov v okolí a nedaleké továrny se zdálo být naprosto nevhodným místem pro jakoukoli sochařskou realizaci. Hrozilo, že vybraná skulptura nebude dostatečně silná, výrazná, dynamická či strhující, aby upoutala pozornost procházejících, spěchajících či čekajících cestujících. Hrozilo, že nezaujme a změní se v zaměnitelnou součást tohoto dynamického chaosu forem, jak to mimochodem postihlo v nedalekém parku umístěnou Ježovku Čestmíra Sušky. Davidu Moješčíkovi se podařilo najít formu, která se nesnaží do dané konfigurace organicky začlenit, vázat se na její utilitárnost. Levitace je výrazný protipól či kontrapunkt k danému místu, explicitní polemika s atributem nestálosti. Jako určitá výčitka uspěchanosti tu stojí plastika, jež svým klidem paradoxně vytváří novou a silnou signaturu místa.
Autor je kurátor.