Smrt čeká všude. A je návyková

Čistě žánrové válečné snímky nejsou poslední dobou příliš v módě a k tomu, aby současné nepokoje v Iráku vyvolaly hlubší reflexe, podobně jako tomu bylo kdysi u vietnamského konfliktu, zatím nejspíš uplynulo málo času. Například nedávno uvedený snímek Bratři (Brothers, 2009, režie Jim Sheridan) se sice dotýkal určitých specifik afghánského konfliktu, ale vedle nevyrovnané kvality a faktu, že se většina děje odehrává doma ve Státech, je výchozí situace války, proměňující psychiku jednoho z protagonistů, natolik modelová, že by se mohla odehrát kdekoli. Krutý čin, jejž je hrdina donucen spáchat, sice vychází ze specifického způsobu teroristického boje pomocí médií, ale v posledku je snímek dramatem ne zcela úspěšně tematizujícím nejobecnější etické otázky bez ohledu na povahu válečného konfliktu.

Za podobně „neválečný“ (i když v jiném smyslu) lze pokládat i snímek Zredigováno (Redacted, 2007) Briana de Palmy, postavený na reálném případu znásilnění irácké rodiny americkými vojáky. Film mísí různé mediální roviny: francouzský dokument se tu prolíná s amatérskými záznamy amerického vojáka či záběry průmyslových kamer. Na podloží zrůdného pochybení některých jednotlivců dochází ke kritice konfliktu i jeho sporných mediálních prezentací. Kritika je to intenzivní, je však otázka, nakolik vedená z ospravedlnitelných pozic.

Pod palbou pohledů

Na rozdíl od výše zmíněných snímků monitoruje film Smrt čeká všude (původní název The Hurt Locker, 2008) prostředí konfliktu s pečlivostí reportáže. Ze stovek hodin natočeného materiálu vzniklo dílo detailně postihující specifika irácké situace. Zároveň však staví na jednoznačných žánrových základech, a díky tomu se stává výpovědí o nejobecnějších lidských otázkách spíše než politicky laděnou kritikou irácké okupace.

Zaměření na jednotlivce a kritika zobrazované války se v kinematografii výrazněji objevuje až se snímky reflektujícími Vietnam. Peklo vietnamské džungle, které mimochodem bylo spouštěcím mechanismem celé řady zneklidňujících hororů, v nichž tvůrci reflektovali vlastní válečnou zkušenost, je ve snímcích typu Apokalypsa (Apocalypse Now, 1979, režie Francis Ford Coppola) či Čety (Platoon, 1986, režie Oliver Stone) zobrazeno jako prostředí přivádějící své postavy na pokraj šílenství. Napětí ve snímku Kathryn Bigelowové oproti tomu nepřesahuje do halucinačních podob, jež jsou ve vietnamských snímcích umocňovány scénami drogového opojení, ať už se jedná o psychedelický závěr Apokalypsy či démonické opiové úsměvy Willema Dafoea, trochu paradoxně té nejkladnější postavy z Čety.

Trochu jiný fet

Úvodní motto snímku Smrt čeká všude, přirovnávající válku k droze, naznačuje, že i tady se potkáme s opojením, byť v přenesené rovině. Vzhledem k tomu, že sledujeme novou podobu války – asymetrický konflikt, kde se navíc jednotka pyrotechniků neúčastní přímého boje –, připomíná atmosféra filmu místo halucinační vřavy spíš kokainovou paranoiu. Silnější než ono ryze žánrové napětí, pramenící z prosté otázky, zda a kdy to vybuchne, je obecná nejistota vyplývající z faktu, že nelze odhadnout, jaký postoj k vojákům mají Iráčané pohybující se v ulicích, proč na ně tak urputně civí, zda si je natáčejí na kameru jen tak, nebo je za tím nějaký organizovaný záměr. Tento neklid, podporovaný i stylisticky nervním snímáním a nečekanými střihy, umocňují rozbroje v samotné jednotce.

Pro tvorbu Kathryn Bigelowové je typické, že vystavěla snímek na situaci člověka, který se dostává do nového, neznámého prostředí. Zatímco však v dřívějších dílech představuje dané prostředí pro protagonistu radikální změnu, s níž se on musí vyrovnat, nyní se prostředí musí vyrovnat s ním. Podobně jako v předchozí režisérčině tvorbě i zde spolu s postavou vcházejí do daného světa nové žánrové impulsy, konkrétně prvky z parťáckých snímků.

Napětí mezi postavami tentokrát nepochází z genderových, povahových, profesních či mezidruhových rozdílů, ale z rozdílnosti přístupu k vykonávání společné profese. Seržant James, jenž přichází k jednotce na konci jejího ročního turnusu jako náhrada za zahynuvšího kolegu, je typický protagonista parťáckých filmů. Dělá věci po svém, riskuje, kašle na předpisy, čímž si napřed vyslouží nenávist, posléze respekt. S postupujícím časem se pod suverénní slupkou odhaluje citlivé jádro. Potud k žánrovým konvencím. Jejich užití však nemá za úkol pouze navyšovat atraktivitu, ale je (jako vždy ve snímcích Kathryn Bigelowové) nositelem originality. S postupem času se ukazuje, že Jamesova rozhodnutí nevedou vždy k nejlepším možným řešením a vztahy mezi postavami zůstávají nejednoznačné až do konce. Hybatelem tohoto filmu je nejistota, jež narůstá s každým dalším dnem, o který je blíž návrat z irácké mise.

Kdo je tady nepřítel?

Teprve závěr však z filmu činí jednu z nejsilnějších výpovědí o obecné povaze války a o tom, co dělá s lidmi. Po návratu „domů“ nepřichází úleva, nýbrž vystřízlivění a nevyhnutelný absťák. Když pozorujeme muže zvyklého jednat ve zlomcích vteřiny, kterak není schopen vybrat z nekonečného regálu samoobsluhy správný druh vloček, začíná vycházet najevo, jaké důvody Jamese vedly k tomu, že šel do všech akcí riskantně a po hlavě. Místo hrdiny dávajícího na odiv svou nonkonformitu vidíme muže, kterému v životě nezbylo nic než závislost na nebezpečí. Ta jediná ho udržuje v přesvědčení, že zůstal plnohodnotnou lidskou bytostí.

Poslední scény, v nichž James nastupuje do další mise, svádějí k několikerému čtení. Ukazatel zbývajících 365 dní by mohl sugerovat nevídané hrůzy, srovnáme-li je s těmi několika desítkami dnů z konce předchozí mise, představenými v průběhu snímku. A mohl by odkazovat i k tradicionalistickým válečným dílům bezproblémově ospravedlňujícím válku. Ve světle parťáckých snímků jde naopak o radostný návrat do akce, o možnost dalších efektních záběrů, kdy James zpomaleně kráčí „do boje“ ve svém ochranném skafandru. Síla závěru však neplyne z patosu a kvality nasnímání, ale z uvědomění, proč James skutečně radostně míří vstříc nebezpečí. Jediné silné životní pouto má charakter závislosti. Nepřátelé se v Iráku hledají obtížně nejen vzhledem k povaze konfliktu. James musí totiž bojovat především sám se sebou.

Autor je spolupracovník portálu rejže.cz a periodik Cinepur a Houser.