eskalátor

Během několika málo minut se v podvečer 27. července 2010 naplnila vltavská nábřeží mezi Karlovým mostem a mostem Legií lidmi. Přetékali do vozovky, kudy se stále pokoušela projíždět auta, až dopravu na mostě úplně zablokovali. Přes hlavy dříve příchozích se snažili zahlédnout ponton na Vltavě, ze kterého začal hrát Goran Bregovič se svým Svatebním a pohřebním orchestrem a pak dokonce i Karel Gott. Některé ze zvědavců ozvuky populární směsky melodií roztančily, jiní nadšeně tleskali. Hudbu ale v podstatě nebylo z nábřeží slyšet. To bylo umožněno jen těm, kteří si koupili vstupenku na parník a koncert pořádaný jednou z paroplavebních společností sledovali z bezprostřední blízkosti. O hudbu však nakonec asi nešlo. Sen letní noci s rozpočtem 12 milionů, na který dalo město milionu půl, se vyplnil spíše těm, kteří chtějí zažít mimořádnosti masové zábavy v centru metropole.

F. Pospíšil

 

Státní podnik Česká pošta (ČP), jejímž zakladatelem je ministerstvo vnitra, státu slouží nejen fungující přepravní sítí. Provozuje datové schránky, což někde třeba úředníky zbaví strachu před internetem, eGovernmentem (na ministerstvu kultury tedy ne, tam všechno musíte dopravit v několika kopiích a kvalifikovaní zaměstnanci žádosti a dokumenty přepisují a komolí, tam změnu nečekám), a spravuje kontaktní místa veřejné správy Czech POINT, kde můžete dostat výpis z rejstříku trestů, obchodního rejstříku, registru živnostenského podnikání a katastru nemovitostí. Tyto služby občanům ovšem pochopitelně nejsou výdělečné. Dnes se pošta musí víc snažit! Ředitelka Marcela Hrdá tudíž oznámila, že ČP otevře zásilkový a internetový obchod s názvem Poštovní supermarket. Bude prodávat všechno možné od elektroniky po sazenice, její listonoši budou roznášet katalogy a pošta sama sobě naúčtuje nižší poštovné. Zboží jí budou dodávat velké internetové společnosti, na nich se tedy ČP přiživí a zároveň poničí konkurenční prostředí malým internetovým obchodům i malým dopravcům. Takže můžeme tyhle neschopné drobné příživníky brzo očekávat na úřadech práce. Prostě šetříme.

J. Hulíková

 

Urputnost, s níž se České dráhy drží personálu v pokladnách, mě fascinuje. Fakt, že při rekonstrukci pražského Hlavního nádraží v první řadě nahusto nepřibyly automaty na jízdenky, mě překvapila nejvíc. A myslím tím automaty na platební kartu nebo hotovost, ne na zákaznickou In-kartu. Prostě tak, jak je to běžné v cizině. Vzpomněla jsem si na to zase nedávno ve Vídni na mezinárodním nádraží Meidling. Je totiž bez personálu – automat prodá jízdenky, na elektronické tabuli naskakují příjezdy a odjezdy vlaků, každý vlak má své fixní nástupiště. Jediná osoba široko daleko je prodavač kebabu. Pro našince je to stále zážitek hodný sci-fi filmu.

J. Bohutínská

 

Český mainstreamový tisk pláče. Ideální fackovací panák Jiří Paroubek se ztratil v šedi poslanecké sněmovny a političtí komentátoři se s tím zatím nevyrovnali. A tak vytahují jeho jméno, kde to jen jde. Třeba když řekne, že Michal David je dobrý zpěvák. Okurková sezona se asi nejvíc projevila ve třicátém čísle časopisu Reflex. Na obálce trůní Petra Paroubková, uvnitř najdeme s ní již jednou otištěného Zeleného Raoula a na protější stránce verzi aktualizovanou, s jinými texty v bublinách, a tváře osobností, při nichž myslí Paroubek na sex. Viliam Buchert pak na dvou stranách čtenářům vysvětluje, že Paroubková je především exhibicionistka. Aha!

J. G. Růžička

 

Fascinuje mě toto: aby se náš stát zbavil dluhu, který patří v Evropě k těm nižším a zdaleka nedosahuje dluhů jednotlivých nejvyspělejších států, napadá naše představitele (zvolené právě díky uměle vyvolané dluhové hysterii před volbami) jediný způsob řešení – zadlužit všechny občany. Na školné, hypotéku, léky, dítě; život. Navrhované školné je nejkřiklavější – z každého vzdělaného člověka udělá okamžitě dlužníka a způsobného pracovníka v těch výnosnějších oborech. A komu bude pracant po nejlepší léta svého života dlužit? V podstatě bance. Byznys „neukočírovatelných“ státních dluhů i byznys jejich „splácení“ (reformy), postavený na přirozeném masochismu a konzervatismu českých voličů (ano, musím se uskrovnit!, až pak, až bude pořádek, budu moci začít normálně vydělávat), je výhodný pro banky, poradce, soukromé právní, rozvojové, exekuční a bezpečnostní agentury, vždy nějak propojené se státem. Tak vzniká na základě průhledné ideje (splácení dluhu) neprůhledný paralelní stát. Tady náš český masochismus teprve začíná.

I. Kopřiva

 

Při setkání s fanoušky Sparty a polské Poznaně 27. 7. 2010 v Praze jsem si vzpomněla na identické setkání s fanoušky FC Baník v gruzínském centru spirituality, městě Mscheta. Ani zlověstné výrazy pravoslavných mnichů je nedokázaly přimět k tomu, aby si v největším gruzínském chrámu Svetitskhoveli nevětrali svá pivem naditá břicha a neskandovali „Banik, pičo!“. Dává­-li stádní jednání svým ovečkám ochranu, pak pro ty stojící mimo je naopak takové mnohonásobné překročení hranice trapnosti povelem k uchování si odstupu i za cenu zřeknutí se vlastních spoluobčanů. Globalizace má zjevně tisíc podob i důsledků.

A. Vondřichová