První ročník festivalu Divadelní svět Brno by si zasloužil hájení. Ne však ve chvíli, kdy se proboxoval mezi prioritní akce ministerstva kultury. Obstál?
Téměř před dvěma měsíci skončil 1. ročník mezinárodního festivalu Divadelní svět Brno (11.–19. 6.). Sloučením společných akcí i vlastních přehlídek městských příspěvkových divadel a Brněnského kulturního centra (BKC) vznikly (vedle zahraničního programu) dva programové okruhy: divadlo ve veřejném prostoru a prezentace domácích souborů. První ročník, věnovaný osobnosti Václava Havla, byl slavnostně zahájen představením Havlova textu Prase na nádvoří Špilberku. Za motto si organizátoři zvolili citát z Havlovy Audience: „To jsou paradoxy, co?“ Dramaturgická rada, kterou tvoří ředitelé divadel, děkan divadelní fakulty JAMU a zástupkyně BKC, deklarovala ambici vyrovnat se Divadelním světem festivalu avignonskému či edinburskému. Měla k tomu dvě ideální podmínky – dobrou divadelní síť a hodně peněz. První ročník byl také záhadně zařazen mezi prioritní akce ministerstva kultury a jeho celkem více než dvacetimilionový rozpočet skoro dvojnásob překonal dosud největší mezinárodní festival Divadlo v Plzni. Vznikla ale koncepčně těžkopádná a neobjevná megalomanská akce.
Řeči atmosféru nevykřešou
Organizátoři sezvali snad všechny současné inscenace Havlových textů a seznam titulů doplnily i místní soubory sadou speciálně připravených scénických čtení. Kvantitou výběru byly upozaděny kvalitní produkce. Uvedení dramatikovy novinky Pět tet a textu Prase Divadlem Husa na provázku v režii Vladimíra Morávka mělo punc snobské události. Představení pohádky Pižďuchové brněnského Divadla Facka nebo protokolu z výslechu Podněcování a trest Divadla Na zábradlí mohlo rozšířit všeobecné vnímání Havlova díla, ale pozvání derniérovaných a nijak výjimečných Spiklenců Západočeského divadla považuji za dramaturgickou malichernost, významem nepřesahující trvání akce. K nejinspirativnějším zážitkům patřilo představení Büchnerova Leonze a Leny maďarského divadla Maladype a Faidra Fitness souboru KoMa a ALKA.T či Macbeth polského Teatru Pieśń Kozła ve spolupráci s britskou Royal Shakespeare Company. Shodně ukázaly precizní herecké výkony i práci s klasickým dramatickým materiálem. Nepřinášely sice nový pohled na text a postavení člověka ve světě, ale předloha se jim stala impulsem a výzvou k vlastním kreacím. Zejména Maladype a polský soubor v českém prostředí budí respekt mírou hravé artistnosti i režijní a herecké tvůrčí invence.
Za pozornost stály také produkce neprofesionálních divadel, která sice hrála s minimálními prostředky, ale vždy si našla dostatečný počet diváků. Jejich území v okolí Špilberku často skýtalo příjemnější a spontánnější festivalovou atmosféru, než mohly zajistit úvody vysvětlující ideu Divadelního světa a nejapné moderátorské vtipy v kamenných divadlech.
K městu s velikostí, významem a předpoklady, jaké má Brno, patří i mezinárodní divadelní festival. Ale Divadelní svět nebyl velký, nýbrž rozvleklý, nabídka představení značně převýšila návštěvnost (lístky se rozdávaly zadarmo), peníze se utrácely za zámořské kuriozity a hostování spřátelených souborů místo produkcí světové úrovně nebo výjimečných regionálních (středoevropských) počinů. Vehementní deklarace zastíraly koncepční nejednotnost a divadlo se také stalo maskou sebeprezentace magistrátu a jeho „příspěvkovek“; avignonské ambice zůstaly frází. Paradoxně se tak dělo v „metropoli“, která odmítla kandidovat na titul Evropské hlavní město kultury, a v čase, kdy dochází k razantním škrtům v oblasti financování kultury. Pochybuji, že festival podpořil propagaci místního divadla za humny, když ani doma nepředstavil divadlo světové úrovně.
Autor je student divadelní vědy na FF MU.
Festival Divadelní svět. Brno 11.–19. 6. 2010.