Berlínské Muzeum filmu a televize nabízí cestu napříč filmovou historií. Jak ale u tak individuální zkušenosti, jakou je filmový zážitek, vytvořit „muzejní“ alternativu? To je otázka nejen pro berlínské muzeum, ale i pro slavné pařížské Musée du Cinéma. Škoda, že v Česku náš Národní filmový archiv podobné otázky nepromýšlí.
Berlín žije filmem především během únorového Berlinale a po celý rok pak na akcích tamní cinematéky, v níž bývají kromě stálé expozice dějin německé kinematografie též dočasné výstavy pokrývající různá, zpravidla lokální témata. Muzeum filmu a televize se stejně jako samotná cinematéka nachází v jedné z budov originálního komplexu Sony Centra, navrženého architektem Helmutem Jahnem. U vchodu láká návštěvníky postava mimozemšťana ze Dne nezávislosti (Independence Day, 1996, režie Roland Emmerich), ovšem je to poněkud mylný dojem. Uvnitř totiž nečekají artefakty z hollywoodských blockbusterů, ale spíš pohled na řadu dokumentů, faksimile či fotografií. Expozice je do velké míry podřízena dnes již klasickým filmům německé kinematografie první poloviny 20. století, jako je Kabinet doktora Caligariho (Das Kabinett des Doktor Caligari, 1920, režie Robert Wiene), Modrý anděl (Der Blaue Engel, 1930, režie Josef von Sternberg), Metropolis (1927, režie Fritz Lang) či Olympie (Olympia, 1938, režie Leni Riefenstahlová).
Vstup do muzea se pokouší navodit atmosféru přechodu do jiného, filmového světa. Tomu slouží dlouhá zrcadlová místnost s několika projekčními plochami s různými výjevy – polibky se tu střídají s výrazy strachu, z hlavně vylétá kulka, někdo kamsi utíká a drama střídá poklidné spočinutí v parku. Film, respektive jeho emocionální obrazy jsou zapuštěny do samotného prostoru muzea. Je ale u tak individuální zkušenosti, jakou je filmový zážitek, možné vytvořit jeho adekvátní „muzejní“ alternativu? Film je velmi specifické časové umění, do jehož virtuální reality se často propadáme či jej racionálně promýšlíme. Jak jej však přenést do statické expozice? Jakou cestou se vydat, abychom návštěvníka nevystavovali stále stejným vitrínám s filmovými kamerami, fotografiemi herců a hereček, exemplářům scénářů, kostýmů a rekvizit či ukázkám na televizních obrazovkách? Touto cestou jde například francouzská cinematéka, zatímco ta berlínská se strohosti snaží alespoň trochu bránit a v řadě případů se jí to daří.
Muzeum jako evokace kina?
Vzhled první části do velké míry evokuje expresionistický prostor známý z filmu Kabinet doktora Caligariho. Tubusovité vitrínky v různých úhlech sestupují k pohledu návštěvníka a stropní reflektory ostře oddělují jednotlivé vizuální části místnosti. Hlavní zeď opanuje projekce samotného filmu, zajímavostí je i model studia od filmového architekta Hermanna Warma, jenž názorně demonstruje, jakým způsobem se natáčely a vytvářely malované dekorace pro tento slavný expresionistický film.
Podobně je evokován snímek Metropolis – ať už obří projekcí, fotografiemi a modelem ústředního ženského robota, tak průchodem po vysoké lávce. Odtud shlížejí návštěvníci do ulic futuristického města Metropolis, což působí ve stísněných prostorách muzea celkem překvapivě. Druhou stranu výhledu pak pokrývá videoinstalace katastrofických scén z filmů Fritze Langa. Jednotlivé obrazy se navzájem pronásledují po úzké a bezmála deset metrů vysoké projekční ploše a vytvářejí jiný náhled na známé filmy.
Šanony s dokumenty, či zmrazená těla?
Černou kapitolou dějin Německa je působení NSDAP a druhá světová válka. Právě období let 1933 až 1945 je nejvýraznější z celé expozice. Samozřejmostí je přítomnost oslavného dokumentu o letní olympiádě z roku 1936, Olympie režisérky Leni Riefenstahlové, včetně modelu stadionu s ukázkami rozmístění kamer pro natáčení. Nejzajímavější je ale část věnovaná prorežimním režisérům typu Veita Harlana, Heinricha George či Hanse Bertrama. Sál totiž připomíná spíše márnici se stolem na exponáty uprostřed a stěnami pokrytými chladným železem, které skrývají po celém obvodu zásuvky, v nichž by mohly být šanony s dokumenty, ale i zmrazená těla čekající na pohřeb. Zásuvku po zásuvce si tak návštěvník z minulosti vytahuje ukázky filmů, třeba Žida Süße (Jud Süß, 1940, režie Veit Harlan), přičemž si čte o perzekuci a vraždě herce Kurta Gerrona.
Berlínské muzeum pochopitelně pokrývá i další témata, jako je tvorba z časů Výmarské republiky, emigrace německých herců a režisérů do USA, femme fatale jménem Marlene Dietrichová, filmy po druhé světové válce a nové talenty sedmdesátých a osmdesátých let. Nikde ale nedojde k takovému splynutí tématu a způsobu jeho prezentace, jako tomu bylo v dobách slavné předválečné a děsivé válečné éry. Muzeum se pokouší vyvolat rozvržením expozic podobné pocity jako při sledování filmu. Na druhé straně se poučený návštěvník, pokud není přímo milovníkem filmových fetišů, nic převratného nedozví. Možná právě proto se stává největším zážitkem návštěva přilehlého „zrcadlového sálu“, expozice německých televizních dějin. V obrovské krychli se odehrává koláž obrazů od počátků německé televize až po devadesátá léta a vytváří dojem nekonečné mediální zdi.
Autor je filmový publicista.