Jak bohatne společnost?

Bez samoobsluhy i bez státu

Význam floskule, jež říká, že podnikání je zdrojem bohatství společnosti, a jedním dechem dodává, že stát podnikat neumí, je možné prověřit na několika reálných příkladech.

Obyvatele pražského sídliště, ani malého, ani velikého, po čtyřicet let zásobovala místní samoobsluha. Jednoho dne však začalo mizet zboží, pak i regály, že prý se obchod bude rušit a místo něj bude na nedalekém pozemku postavena prodejna Lidl. Když konečně začala fungovat, vzal za své i malý obchod nazývaný garáž, co naplat, že se měl k světu a lidé tam rádi chodili, obchodní řetězec působí na své okolí asi jako akáty, v jejichž okruhu hyne veškerá vegetace.

 

Sídlištní Las Vegas

Ze samoobsluhy se po nákladné přestavbě stalo kasino, živnost, která na tomto sídlišti zřejmě přišla do módy. Asi sto metrů od nového totiž zanedlouho vzniklo další kasino, místnosti mu přenechalo prosperující železářství a prodejna kuchyňských potřeb, takže dnes pro vařečku nebo pro hřebíky musíte jet dvanáct stanic autobusem. Však nedosti na dvou. Třetí herna s pompézní světelnou reklamou byla vybudována asi sto metrů pod prvním kasinem, takže si jejich počet na jeden hektar nezadá s vybaveností Las Vegas. Konečně, ano, už je to nuda, vzniklo ještě čtvrté, opět nové kasino, vzdálené ovšem dobrých tři sta metrů.

Chodím kolem skoro denně, ale ještě jsem do žádného z nich neviděl vstoupit člověka. Až uvidím, dám čtenářům vědět. Snad byly tyto oázy naděje vybudovány v očekávání příštích zoufalců a nových gamblerů, kteří sem budou odnášet své a později i cizí peníze. Je také možné, že tu na zákaznících nezáleží a že všemocný trh závislý na poptávce takové nahloučení kasin sotva postihne.

Prosťáček si říká, že podobné změny v občanské vybavenosti musí přece někdo schvalovat, zřejmě se však mýlí, jak už je prosťáčkům souzeno. Městský úřad, pokud si takových věcí všímá, patrně vychází z celkového ovzduší, nejnověji z programového prohlášení vlády, kde se říká, že „podnikání je zdrojem bohatství společnosti“. I když opustíme zastaralou domněnku považující za zdroj všeho bohatství práci, je na tom vládním tvrzení něco vratkého. Může být bohatá společnost, v níž například počet podnikavých advokátů výrazně převyšuje počet zaměstnaných nástrojářů?

Od komunální kritiky, jak se kdysi říkalo, je dnes snadné přejít k patrům nejvyšším, k počínání vlády. Bylo by to však předčasné, protože vládní koalice uskutečňování programu, který si předsevzala, raději odkládá až na dobu po podzimních volbách. Dozajista ví proč. Přesto signály, které odtud občas vycházejí, o celkovém ovzduší cosi vypovídají.

 

Stát a podnikání

Zcela nedávno vyslovil ministr dopravy návrh, aby pokuty za dopravní přestupky byly diferencovány podle zámožnosti pachatele. Patrně ho zarazila skutečnost, že zatímco tisícikorunovou pokutu majitelé silných a drahých aut ani nezaznamenají, pro jiné se může rovnat nákladům na týdenní obživu. Podporu ve vládní koalici ovšem ministr nezískal, jeho kolegové jaksi nedokázali pochopit, proč tohoto velmi bohatého muže napadají tak levicové myšlenky. Sám předseda vlády na argument, že systém diferencovaných pokut dobře funguje ve Finsku a ve Švédsku, namítl, že v těchto zemích vládnou autoritativní režimy.

Není na místě označovat premiéra za politologického diletanta, který neví, co byly a jsou autoritativní režimy. Užitečnější je dobrat se podstaty jeho nešikovného prohlášení – a tím je názor na stát, na jeho funkci, na zásahy do integrity jednotlivců, zejména těch, co patří ke zmíněným zdrojům bohatství. Česká pravice podobně jako jiní neoliberální politici v Evropě již od časů Václava Klause pohlíží na stát s krajní nedůvěrou, dvojnásobnou, pokud stát sama neřídí. Co nejméně zásahů do podnikání, co nejméně regulace! Jistý půvab lze spatřovat v tom, že nejhlučnější averzi vůči státu mají ti, kdo jsou nejpevněji přisáti k jeho mléčným žlázám.

Odpor k zásahům státu do podnikání zanechal u nás v uplynulých dvaceti letech výrazně negativní stopu. Privatizace, při níž „ekonomové předběhli právníky“, nebyla omylem, ale výsledkem úspěšné snahy co nejvíce oddálit vliv a funkci zákonů v oblasti velkých majetkových přesunů. Pouhým omylem nebylo ani pozdržení normy, která mohla včas zabránit podvodům s topnými oleji, stejně jako odklad regulace investičních fondů a pozdní opuštění „bankovního socialismu“, štědře rozdávajícího státní peníze. To všechno, dnes cudně označované jako náklady privatizace, nás přišlo na stovky miliard a založilo velký státní dluh, dnes vydávaný za důsledek nadměrné spotřeby a marnotratných sociálních výdajů.

Stát tu není jen – anebo hlavně – od toho, aby nám předepisoval daně a vymýšlel stále nové poplatky. Má spravovat naše společné záležitosti a náš společný majetek, kterým je a pro naše potomky bude tato republika. Od státu právem očekáváme, že nás bude chránit před malými i velkými zloději, že zajistí naši rovnost před zákonem, nezávislou na sociálních poměrech, že bude naší pojistkou při nenadálých událostech a v nezaviněné nouzi. K úkolům státu by měla patřit také účinná ochrana před lichvářskými podnikateli, kteří strádající klienty dále ruinují obmyslnými půjčkami, nebo jim nabízejí štěstí v hazardu. Zkušenost z bývalého režimu sotva občanovi velí, aby stát miloval. Nikdo nechce, aby mu stát lezl do soukromí, což si ovšem různí lidé vykládají různě. Patří do nedotknutelného privátu také anonymní akcie nebo převod peněz do daňových rájů?

 

Autorita státu mizí

Chceme, aby doba, kdy byl tak či onak postátněn každý švec nebo zmrzlinář, provždy už patřila minulosti. Žádoucím ideálem není ovšem ani pravý opak, tedy stát, který správu našich věcí a našeho majetku postupně předává do soukromých rukou. Tvrzení, že stát je nejhorším z možných vlastníků, sotva kdy bylo doloženo, přesto je stále opakováno. A tak se na území našeho společného zájmu rozpínají podnikatelé očekávající jistý zisk a o jejich vlivu při tvorbě zákonů nelze pochybovat. Úloha státu pomalu, ale jistě slábne ve školství, zdravotnictví, v sociální péči včetně penzijních fondů. Autorita státu a zákona zřetelně ustupuje v oblasti bezpečnosti lidí a majetku. Chystá se první privátní věznice a podnikatelský vliv proniká i do justice: jak jinak označit nezávislé advokáty rozhodující bez možnosti odvolání spory mezi různými firmami a občany, kteří se cítí být firmou podvedeni? Přímo za socialistický by mohl být považován požadavek na státní osvětu. Zatímco lze těžko pochopit, proč byly vydány miliony na propagaci českých ryb za situace, kdy o kapra, lína a další obyvatele chovných rybníků v obchodech během roku nezavadíš, proč se třeba v televizi neobjeví informace o pravděpodobnosti naděje sázkařů na hlavní výhru. Taková informace, byť zcela pravdivá, by zřejmě oslabovala posvátný zájem státní pokladny.

Floskulí, že základem všeho blahobytu je každé podnikání a že dobře hospodařit neumí stát, ale jen soukromník, nelze bez výhrad přijímat, je o ní nutno přemýšlet. Ne každá firma přebírající úkoly státu je zárukou ctnosti a odpovědnosti vůči občanům. Devótní pokora ke státu jako nejvyšší hodnotě národní existence vzala za své spolu s posledními ostrovy evropského fašismu, ale není proč odmítat a oslabovat roli státu, který má garantovat občanský pořádek a obecně sdílený požadavek spravedlnosti.

Autor je historik.