Rozlámané historie australského rodu

Debutový román Zlomek celku (A Fraction of the Whole, 2008) australského prozaika Stevea Toltze (nar. 1972) potvrzuje ne zrovna skromné ambice už při prvním pohledu na opulentní tloušťku svazku. Sedm set padesát drobně tištěných stran čtenáře provede třemi generacemi, několika desetiletími a rozličnými světadíly, když kromě domovské Austrálie zavítají protagonisté příběhu i do Francie či Thajska. Předloňské zařazení knihy do užšího výběru na Bookerovu cenu (na takzvaný shortlist) pak může naznačovat, že nemalé autorské sebevědomí nebylo pro tentokráte zcela nemístné.

Sága rodu Deanů

K australským generacím rodiny Deanů nebyl osud zrovna dvakrát přívětivý. Malého Martina postihla v dětství vážná nemoc, která jej na více než čtyři roky přivedla do kómatu, a jeho bratr, nadějný dětský šampion Terry, zase záhy vyměnil lásku ke sportu, jejž kvůli zranění už nemohl vykonávat, za nenávist k sportovním podvodníkům. Za přečiny vůči sportu se jim mstí skutečně svérázně, obvykle vraždou. Životy obou bratrů formuje mnohonásobné setkání se zločinem, z Terryho se záhy stává nejproslulejší zločinec od „protinožců“, Martin pomáhá jinému zkušenému, ne však tolik proslulému delikventovi dokončit jeho životní dílo: totiž skutečně důkladnou a prakticky vyvedenou učebnici pro zlosyny. Polapený a uvězněný Terry brzy domněle umírá při vězeňském požáru a Martin odjíždí do Evropy. Většinu rozsáhlého příběhu pak vypráví Martinův syn Jasper. O strýčkovi mnoho slyšel, otcova vzpomínání na dětství i pařížská léta pak jen znovu a znovu zpochybňují jistotu o Martinově psychickém zdraví.

Spletitost děje celé té rodinné kroniky znemožňuje adekvátní synopsi; ostatně o tom, že snaha pokoušet se román jakkoli příběhově charakterizovat je předem odsouzena k nezdaru, se zjevně přesvědčil i český vydavatel, když román poněkud zbytečně vybavil jakýmsi reklamním podtitulem „O otcovraždě a jiných rodinných potěšeních“. Těžko usuzovat, co nakladatelství Jota (či odpovědnou redaktorku knihy Martinu Sendlerovou) k tomuto opentlení vedlo, pochybná taktika výroby neautorských podtitulů, kterou pro český knižní trh znovuobjevila Mladá fronta u knih Philipa Rotha, zde navíc dala vzniknout ne zrovna adekvátnímu výroku.

Nadprodukce zábavy

Není příliš obtížné lákavým svodům Toltzova debutu podlehnout. Rozkošatělá zábavná rodinná sága s až ležérní sebejistotou udržuje nezbytné čtenářské napětí a téměř na každé stránce se může zaujatý posluchač onoho Jasperova (místy i Martinova) vyprávění potěšit z nějakého trefného, důvtipného a veselého výroku o hrdinech, jejich peripetiích či světě vůbec. Právě toto autorovo mladistvé sebevědomí, se kterým vynáší radikální soudy, jež možná ani tolik neplatí, ale zaručeně pobaví, může občas působit nepatřičně, méně shovívavého čtenáře pak mohou tyto „hlášky“, které občas sklouzávají až k banálním truismům, unavovat. Právě v těchto okamžicích jako by nejlépe prosvítala Toltzova relativní autorská nezkušenost. Mladý Australan netrpí nedostatkem námětů, nepotýká se s absencí důvtipně vystavěných zápletek či nedůvěryhodností charakterů. Největším nebezpečím, které na něj při psaní číhá, je neuměřenost, snaha za každou cenu vytvářený text neustále dozdobovat, což je románu spíše na škodu.

Rozpačitost místy vyvolá i překlad Tomáše Suchomela. Ne snad, že by byl přímo nepodařený, občas ale text v českém znění nepříjemně zadrhává, jindy působí převod trochu neohrabaně („Někde tady musí být nějaká skrytá agenda, říkal jsem si“ – s. 271). Samostatnou kapitolou pak je důsledné Suchomelovo užívání tvarů „všecky, všecka“. Výhrady by bylo možné snést i ke grafickému zpracování celé „Zlaté edice“, do níž je Toltzův román zařazen, zbytečně vzdušné sazební zrcadlo či geometrické obálky edici na působivosti a čitelnosti zrovna nepřidávají. V úhrnu ale Zlomek celku za pozornost stojí, svým čtenářům nabízí suverénně zvládnutou humoristickou kroniku jedné neštěstím stíhané rodiny.

Autor je bohemista.