Referenční rámec pop music je dnes subverzivně zneužíván, a to mnohoznačným způsobem. Na jedné straně umožňuje mladým umělcům projevit sounáležitost se současným časoprostorem, na straně druhé není přijímán v transparentní, nýbrž pervertované podobě. Ambivalentní ikonoklasmus dnešní generace přináší zneklidňující možnosti kritiky monstrprojektu jménem showbusiness.
Neúprosně se blíží událost letošního hudebního podzimu. Dne 17. listopadu totiž v pražské O2 Areně vystoupí Lady Gaga, bohyně Afrodíté popkulturního panteonu. Další střípek do mozaiky globální mytologie může být dosazen a český milovník popu si s radostí oddechne, že světová hegemonie posunuje svůj okraj a my jsme zase takzvaně v centru dění. Mýtotvorný potenciál popové ikony však umí využít (zneužít) ke sledování svých cílů i audiovizuální skupina Mater Suspiria Vision.
Remix největšího hitu Lady Gaga Paparazzi se v jejich podání na indikátoru zábavnosti velmi výrazně přesouvá z jednoho pólu na druhý. Původní videoklip o strastiplném životě novodobé star je dekonstruován do té míry, že se z něj stává rej vzájemně se zrcadlících deformovaných fragmentů těl. Z mladé hvězdičky je najednou jen soubor obludných gest, libovolně zdvojených, ztrojených. Za pomoci extrémního využívání delaye a zpomalení zvukové stopy se z původního generátoru dobré nálady stává noční můra, z jejíchž osidel ne a ne vystoupit. Jistota empatie k příběhu se obrací v naprosto démonickou nejistotu.
Prostor selhání
Sledujeme-li nové hudební výboje více či méně koketující s taneční hudbou, pozorujeme extrémní důraz na apropriaci, parazitování na sdílené paměti hlavního kulturního proudu. Dream Boat si kupříkladu pro své domácí disko ve videu ke skladbě Your Beaches vypůjčuje výňatky z posthippie filmu Jacka Cardiffa Dívka na motocyklu (1968) se smyslnou Marianne Faithfullovou v hlavní roli. Cardiffův film a Dream Boat nepojí jen používání primitivních analogových technologií (barevné filtry vs. syntetizátory a klávesy), ale také pocit deziluze ze skutečnosti a rozvírajících se nůžek mezi ideálem a realitou. Tam, kde je ve snímku přeexponovaná barevnost a nenarativní vrstvení psychedelických obrazů výrazem touhy lidského subjektu, odpovídá přísně realistické zobrazení líčením životních pádů a zklamání z lásky. Podobně se u Dream Boat vynořují popové melodie z nedokonalého rytmického podkladu v podobě granulárních výbojů melodické linky. V hlavní roli se představuje svůdnost a útulnost hřejivých popěvků zabalená do roztěkaného těla skladby. Časové rozpětí čtyřiceti let mezi filmovým originálem a videoklipem zcela mizí. Tvé pláže jsou tak pusté a zalité sluncem!
Na videoklipech amerického tanečního projektu Fostercare pozorujeme další z důležitých znaků nynějšího vykrádání minulosti. Optikou klipové estetiky vytváří deformující tlak na jistotu skutečnosti. Poetika glitche, chyby, odkazuje k jinému způsobu vnímání, které je odvozeno od nových technologií přenosu dat. Kdesi za jevením možná existuje čistý fenomén, ale jelikož je pozorování závislé na zdroji a konektivitě přístrojů, zdůrazňuje obrazová stopa vlastní neskutečnost, efemérnost. Rozevírá se rozlehlý prostor selhání a jeho obsedantní přitažlivost.
Exorcismus
Současná generace hitmakerů je zapletena do určitého stavu vnímání světa, který můžeme nazvat třeba virtuální přirozenost. Chybějící zakotvenost jakékoli formy informace odchlipuje znak od významu. Virtuální svět, ke kterému jejich tvorba především odkazuje, svou hierarchii neustále a neukončeně buduje. Formou uživatelské regulace se vytváří sdílený obraz přítomné situace. Vše je k použití, pokud to upoutá blýskavým povrchem, zraní prázdnotou. Virtuální prostor zároveň ruší chronologii hudebního vývoje v mnohem rychlejším sledu, než tomu bylo doposud. Díky serveru YouTube či Vimeo dnes není problém pustit si klip Karla Gotta, vzápětí sledovat koncertní záznam noiserů Body Morph a ihned překliknout na dekadentní postpunk Adama Anta. Aktuální i minulé audio či vizuální produkty jsou bezostyšně vykrádány. Z přehršle rozmanitých podnětů si pak v zatemněném pokojíčku před laptopem každý půjčuje kousek ze svých hrdinů, aby se po svém mohl hřát účastí na kráse povrchu.
Heterogenní eklektismus podobného typu byl vždy označován za konec jedné z vývojových etap, která se dostala do fáze úpadku. Jenomže kde končí mnemonický exorcismus a začíná kulturní úpadek? Slovy ruského novináře Solomona Šereševského, proslulého fotografickou pamětí: „Než mohu porozumět novému obrazu, musím se zbavit starého, který zbyl v mé mysli.“
Autor je hudební publicista.