K čemu může být násilí a čím naopak nikdy nebylo a být nemohlo? Jaký mají vztah nesmyslné atentáty a masakry minulosti k dnešním pokusům bránit se sociálním nespravedlnostem?
Spojení násilí s politikou dnes vyvolává pochopitelný odpor. Miliony obětí zprůmyslněného zabíjení ve jménu národního zájmu, rasové čistoty či simulovaného třídního boje se zdají být dostatečným mementem pro každého. Jiným jsou příběhy degradace teroristických skupin. Spirála vedoucí z původního idealismu k samoúčelné dynamice násilí (jako u řady ultralevičáckých skupin na Západě), případně k obhospodařování narkobyznysu (jako u kolumbijských FARC) rovněž varuje.
A přece – násilí zůstalo otázkou. V globálně propojené společnosti, která zabíjí chudobou, nedostatkem vody, lokálními válkami, dluhy a jinými zbraněmi hromadného ničení miliony lidí, představuje změna imperativ. Pouhé přihlížení (spojené s požíváním výhod ze stávajícího neudržitelného stavu) totiž znamená spoluvinu. A násilí vyvolává naději na změnu – na prolomení kruhu, na zlomení moci stávajících pevně etablovaných struktur, které působí silou reality, nezměnitelné danosti, ba přírodních zákonů. Násilí může znamenat subjektivní sílu, vymanění z nutnosti a její případnou porážku. Jak lákavá možnost v situaci, kdy sociální krizi a hrozící ekologickou katastrofu zdá se nikdo nedokáže zastavit, ba nikdo nemá její zastavení „v popisu práce“. Násilí může rovněž představovat znovunastolení zodpovědnosti. Jak lákavá možnost ve světě, kde umírají miliony lidí a nikdo přitom za nic nemůže!
Mezi prostředkem a účelem
Sen o emancipačním násilí tak navzdory vší stigmatizaci stojí za to snít. Tím spíše má smysl podívat se na dosavadní podoby tohoto snu. Při vší chaotičnosti, jakou záznamy snů obvykle mají, při vší hrozbě setření dobových kontextů a emocí nabízí zpětný pohled na dávné sny cenné poučení.
Násilí bylo v radikálně levicové tradici argumentováno jako racionální prostředek. Někdy se rozvíjela přímo matematika násilí, kalkulace násilí jako zisků a ztrát – zvláště v uvážlivých textech, které vnímaly jeho excesivní povahu a reagovaly na bakchanálie násilí po předchozích revolucích. Tak mluví o revolučním násilí jako o nákladech například Program společenské samosprávy Petra Uhla a soudruhů, pozoruhodné svědectví o myšlení radikální části českého disentu. Náklady na revoluční transformaci stávajícího stavu jsou v této hluboce humanistické, byť poněkud inženýrsky racionální vizi společnosti ospravedlnitelné v situaci, kdy jsou nižší než náklady na zachování nespravedlivého a společnost pokřivujícího systému…
Hluboce humanistická a racionální snaha kalkulovat ovšem poukazuje i k odvrácené straně násilí – to, že ve skutečnosti je nevypočitatelné. Sen o násilí jako prostředku emancipace nebyl ve skutečnosti snem o přesně vypočtených nákladech, o ziscích a ztrátách. Byl rovněž snem o násilí jako transformačním prostředku sebevyjádření. Patos barikád, bojů i teroristických činů neměl pouze dimenzi politické racionality, měl také rozměr etický a estetický. Násilí zde představuje pouze prostředek, ale také sebevyjádření a sebeproměnu. V aktu násilí proti útlaku v sobě člověk objevuje ty nejcennější vlastnosti, vymaňuje se z cizího panství a stává se sebevědomým, sebeurčujícím člověkem. Ten, kdo se dotkl násilí a s ním i možnosti ovlivňovat svůj život, už nebude nikdy stejným člověkem jako ten, kdo mlčel a pasivně přijímal rány.
Proti násilí struktur
Mezi násilím jako racionálně usměrněným prostředkem a násilím jako účelem ve smyslu sebevyjádření a sebetvorby existuje napětí i vztah vzájemného doplňování. Ospravedlnění násilí ze sebe samotného by v západní tradici představovalo exces hraničící s některými podobami reakčního konzervativismu (rytířské ctnosti) či fašismu a nacismu (árijští válečníci). Násilí vždy musí být v duchu křesťanské ideologické tradice spravedlivé války (alespoň mimo jiné) prostředkem, reagujícím na jiné, horší násilí. Autoři ospravedlňující násilí tak musejí popsat společnost, vůči níž se násilí uplatňuje, jako násilnou, byť skrytě. Pojmem, který tuto intenci zachycuje, je strukturní násilí Johana Galtunga z šedesátých let minulého století – toto označení si lze nicméně vypůjčit i pro předcházející popisy násilných společností.
Jakkoli se společnost může jevit jako nenásilná, řekl by nejstručnější popis strukturního násilí, utlačující struktury pevně zakotvené v jejích institucích a vztazích reprodukují skryté počáteční násilí vůči části této společnosti. Nejjasnějším příkladem je samozřejmě společnost rasistická nebo sexistická, případně využívající otrockou práci soustavně znevýhodněných skupin (které z těchto tří charakteristik se může například současná česká společnost vyhnout?).
Podle dvou nejvlivnějších radikálně levicových tradic pocházejících z 19. století, marxismu a anarchismu, můžeme ovšem jako strukturně násilné popsat všechny kapitalistické společnosti. Jak argumentuje marxista, kapitalistická společnost je postavena na nepřímém, ekonomickém donucení k práci pro někoho jiného, její hrozba násilím je tak násilná, jak jen může být násilná hrozba smrti hladem. A anarchista by mohl dodat, že panství státu a politických institucí, které doplňují kapitalistickou moc, zbavuje člověka jeho sebeurčení a svobody, kterou mu slíbila idea liberálního řádu. Netřeba být Bakuninem, aby někdo formuloval tuto kritiku státu – už ve fragmentu nadepsaném zpětně Nejstarší program systému německého idealismu, napsaném na přelomu 18. a 19. století, objeveném o sto let později a přičítaném tu Schellingovi, tu Schlegelovi a tu Hegelovi, se píše: „Neexistuje idea státu, protože stát je čímsi mechanickým, stejně jako není idea stroje. Ideou se nazývá pouze, co je předmětem svobody. Musíme tedy rovněž překonat stát! – Každý stát musí totiž nakládat se svobodnými lidmi jako s mechanickým soustrojím; a to nesmí; musí tedy zaniknout.“ Kapitalismus jako ekonomický mechanismus a stát jako mechanismus politický představují v radikálním myšlení základy strukturního násilí; strukturní násilí je způsobem jejich fungování a každé další násilí, které produkují – represivní zákon, dobyvačná válka, rasistická opatření –, je jen prodloužením, dalším projevem jejich logiky a modu operandi. Společenský projekt, který chce potřít a porazit strukturní či otevřené násilí, musí narušit a potlačit tyto dva jeho zdroje.
Přímou akci!
Nejběžnější představou o transformačním násilí, které prolomí násilí strukturní, je pochopitelně revoluce – jakožto moment zásadní změny a nastolení nového řádu, ale rovněž spravedlnosti. Mnohokrát se připomínalo, že obraz revoluce čerpá svou sílu z apokalyptického obrazu poslední bitvy a posledního soudu. Pseudonáboženská vize ospravedlňuje rozpoutání armageddonu navozením příslibu výsledků, které nemůže žádná pouze politická změna poskytnout, říká laciná kritika revolucí – a zapomíná, že revoluce znamenaly z dlouhodobého hlediska značné posuny. Ano, ruská revoluce znamenala nástup Lenina a jeho masakrů jako způsobu vládnutí a otevřela cestu Stalinovi – máme ale proto zapomenout, z jakých podmínek tento typ revolučního státu vycházel, jaká byla ona starosvatá Rus, již se ruští revolucionáři slovy básníka Bloka rozhodli odprásknout?
Radikální levice ve svém revolucionářství nedělala nic jiného, než že se snažila zopakovat to, co stálo u zrodu moderních buržoazních demokracií. Často až příliš doslovně – anarchosyndikalista Rudolf Rocker ve své dobové kritice Lenina a ruské revoluce například denuncioval představu revoluční diktatury jako politováníhodné dědictví po buržoazii a protipól proletářské samosprávné demokracie rad neboli sovětů. Diktatura v tomto pojetí nebyla popřením demokracie, ale převzetím jejího vynálezu.
Pro celé generace revolucionářů se ovšem stalo otázkou především to, jak jednat revolučně v nerevoluční situaci. Tam, kde se neblížilo rozuzlení v podobě zásadního zvratu, zůstala možnost sbírání sil – ale to je málo. Přiblížit revoluci, domnívala se řada radikálů, nejde pouhým vyprávěním o její příhodnosti. Ba naopak, tím revolucionáři zabřednou do debat se svými odpůrci, následně je akceptují a v posledku se zcela odklánějí od revoluce. Pouhé budování organizace s revolučním programem v nerevoluční době znamená nutnost nějak se s dobou konformovat, konstruktivně reagovat na její výzvy – a tím se stát jejím podílníkem, spolutvůrcem – a nakonec i překážkou revoluce, součástí problému, ne řešení. To byl osud sociální demokracie.
V heroických dobách mezi Pařížskou komunou (1871) a ruskou revolucí (1917) vyzkoušeli revolucionáři odmítající sociální demokracii (především, ale nikoli výhradně anarchisté) dvě odlišné cesty, jak zůstat revoluční a přitom pouze nečekat na revoluci nebo nedělat konformistické aktivity. Tou první byly atentáty – násilí mělo představovat pomstu vůči vládnoucím, mělo ale i dávat lekci ovládaným. Nikdo není nezasažitelný, každá moc může být zpochybněna, každý, i ten nejmocnější, může být dostižen a poražen, vzkazovaly anarchistické atentáty, které měly být zároveň výzvou k revoluci. Výzvou pochopitelně oslyšenou, vesměs se zcela kontraproduktivním efektem vyvolání solidarity s vládnoucími a povzbuzení represí.
Druhou cestou bylo organizování radikálních odborů. Ty měly proměňovat jednotlivé boje, vedené za dílčí změny v životech pracujících, v nástupní střety nového řádu, v konflikty, které budou mít potenciál přerůst v revoluční zápas. Odborová sebeorganizace a především střety s jednotlivými kapitalisty jsou v tomto kontextu vnímány jako cvičiště, jako vojenská služba, v níž se proletariát učí zacházet se zbraněmi uplatnitelnými ve finálním konfliktu. Ten ostatně může vzejít ze správně pochopených dílčích zápasů, jak ukazuje jeden z ideologů tohoto přístupu,
Georges Sorel, ve svých Úvahách o násilí. Jednotlivé stávky se slévají v generální stávce, jejíž obraz je zpřítomněním finálního vítězství proletariátu nad buržoazií. Jakkoli je zde násilí jakoby „pasivní“, spočívá zdánlivě v „pouhém“ odepření práce, je o to drtivější, protože má potenciál ochromit celou společnost, odebrat jí většinu životně důležitých funkcí a dostat ji na kolena. Fakticky tato stávka, stejně jako mnoho jiných stávek, nejenže představuje pasivní formu násilí, ale předpokládá i násilí aktivní – při obraně stávkujících a vynucování jejich vůle vůči mocným, schopným najmout si stávkokazy apod.
Zabij (v sobě) utlačovatele
Odkaz k revoluci či k odborářským zájmům pracujících se zdál násilí racionalizovat. Nic ovšem nebylo vzdálenější od cílů jeho ideologa Sorela. Pro něj byl hnacím motorem sociálního konfliktu a válečných ctností, které v něm budou rozpoznány a potvrzeny, nikoli racionální kalkul a přesně zdůvodněná úvaha, ale mýtus. Ten jako mobilizující obraz otřesu, který násilí vyvolá, a možného vítězství, které zásadně přemění společnost, funguje jako motiv pro osvojování si dobrých vlastností vycházejících z konfliktu, pro zavrhování mentality raba a v boji rozeznávané kolektivní hrdosti a individuální důstojnosti.
Propojení individuálního sebepotvrzení s kolektivním násilným jednáním mohlo čerpat svůj zdroj také v jedné z interpretací freudismu. Strukturní nebo sedimentované historické násilí se v tomto pojetí mohlo vyložit jako trauma, násilí pak jako odčiňující znovunavození traumatické situace v obrácených rolích. Ideologie emancipačního násilí mohla svůj předmět chápat jako politickou formu psychoterapie. To je zdroj obhajoby emancipačního násilí u ideologa dekolonizačních bojů Frantze Fanona.
Právě to je také smysl často citované skandální pasáže z předmluvy Jeana-Paula Sartra ke knize Frantze Fanona Psanci této země: „Když rolník vezme do rukou pušku, staré mýty mizí v temnotách a dřívější zákazy jsou jeden po druhém zapomenuty. Vzbouřencova zbraň je důkazem jeho lidskosti. Neboť už od prvních dnů vzpoury musíte zabíjet: zastřelit Evropana znamená zabít dvě mouchy jednou ranou, zničit utlačovatele a zároveň i člověka, kterého utlačuje – zůstane mrtvý člověk a svobodný člověk…“ Jakkoli děsivě ta slova znějí, jakékoli masakry ospravedlňovaly a mohly ospravedlnit, popisují zároveň proces, o jehož reálnosti lze v kontextu historie koloniálního útlaku pochybovat stěží. Prolomení sedimentovaného, strukturního násilí násilím reálným a aktuálním se může jevit jako nesmyslná brutalita (a mnohdy jí i je) – nepochopíme ji ovšem, pokud zároveň neporozumíme tomu, že přinejmenším částečně může představovat moment osvobození.
Mezi impotencí a masakrem
Hesla o konci ideologií, případně konci dějin reflektovaly situaci, která měla pro liberální intelektuály skýtat značnou útěchu – v překladu znamenala především konec možnosti emancipačního násilí. Konec násilí, které by představovalo výzvu, protože by vedle své nepopiratelné brutality znamenalo také osvobození, prolomení strukturního násilí. Je ještě možné někomu vnucovat svou vůli a někoho porážet, rozhodně ale není s kým diskutovat o alternativách, říká heslo o konci dějin. Násilí se rozpadlo na jejich, cizí (terorismus) a naše, dobré, tedy především cizím zlem vynucené a tedy nutné (humanitární bombardování, válka proti teroru).
Tam, kde byl revoluční horizont, je dnes revolta. Násilí se po krachu levicových guerill a teroristických organizací stalo spíše symbolickým – ztělesněním toho jsou například mexičtí zapatisté nebo západní autonomní scéna. Ta inscenuje dramatické okamžiky násilí vesměs v jasně vymezených příležitostech – u velkých, spektakulárních demonstrací. Často se snaží odlišit násilí na majetku od násilí na lidech a s Bakuninem řečeno směřuje svou aktivitu spíše „proti vztahům a věcem než proti lidem“. To ovšem podtrhuje symboličnost užití násilí. Takové násilí zatím projevilo moc upozornit na dílčí společenské problémy, nebo i vyvzdorovat autonomní prostor (autonomní vesnice zapatistů, squaty v západní Evropě), ale neuspělo v konfrontaci společenského systému.
Tam, kde někteří zkoušejí obnovit klasickou podobu emancipačního násilí, jako například některé levicové teroristické organizace v Řecku, je jejich násilí vesměs k nerozeznání od nesmyslných atentátů a masakrů minulosti. Násilí narážející na uzly síly násilných struktur je nedokáže rozplést ani rozetnout. Stává se samo spíše jejich doplňkem a součástí než nositelem emancipace.
Emancipační násilí nezmizelo jako silná otázka, není ale (tak jako patrně nikdy nebylo) jasnou odpovědí. Stávající situace je situací ohromných sociálních nespravedlností, které provokují sociální boje. Dosavadní historie emancipačního násilí je ale spíše než výzvou k napodobování výzvou k silnějšímu promýšlení možností „symbolického“ násilí tak, aby představovalo nejen násilí, ale i sílu.
Autor je spolupracovník redakce.