Po osmi měsících se u moskevského soudu v Chamovnikách blíží konec druhého procesu proti Michailu Chodorkovskému a jeho společníkovi Platonu Lebeděvovi. Počátkem minulého týdne došlo na závěrečná slova obviněných. Lebeděv se svého práva vzdal, zato Michail Chodorkovskij pronesl řeč, o níž se bude mluvit nejspíš ještě hodně dlouho. Její plné znění kromě mnoha dalších médií otiskl i server Gazeta.ru. Chodorkovskij, který si již odseděl sedm let z osmiletého trestu za vyhýbání se daňové povinnosti, se ve svém vystoupení odmítl zabývat právní stránkou nového obvinění. „Myslím, že ode mne nikdo neočekává uznání viny. Asi málokdo by mi uvěřil, kdybych tvrdil, že jsem kradl ropu patřící mé vlastní společnosti. Ale stejně tak nikdo nevěří, že moskevský soud by mě mohl obvinění zbavit,“ prohlásil Chodorkovskij. Podle něj bude rozsudek, jehož vynesení soudce Danilkin oznámil na 15. prosince 2010, důležitý pro všechny ruské podnikatele nebo prostě schopné lidi. Jde o to, kam se Rusko bude posunovat. Vzhledem k dosavadnímu průběhu procesu je kdysi jeden z nejbohatších Rusů spíše skeptický. „Byrokracie může všechno. Právo soukromého vlastnictví neexistuje. Když se člověk střetne se ,systémem‘, nemá žádná práva,“ prohlásil Chodorkovskij. V takovém případě jsou ale veškeré výzvy prezidenta Medveděva k modernizaci země a zbavení se závislosti na exportu surovin pouhým rétorickým cvičením bez kontaktu s realitou, uvedl dále. Sovětský svaz dokázal vynalézt jadernou bombu a poslat člověka do kosmu, nedokázal ale vyrobit slušný televizor nebo konkurenceschopný automobil. Státní mašinerie totiž dusila iniciativu lidí, kteří jsou pro podobnou výrobu nezbytní. Situace se dnes příliš nezměnila, deklaroval Chodorkovskij. Reputace Michaila Chodorkovského je samozřejmě vnímána v současném Rusku nejednoznačně. Nicméně ani jeho oponenti mu nemohou vytknout osobní odvahu, se kterou se pustil do křížku se současným systémem. Proto média nejvíce citují následující pasáž z jeho závěrečné řeči před soudem. „Rozhodně nejsem ideální člověk, ale jsem člověk idejí. Stejně jako pro každého je i pro mne těžké žít ve vězení a nechce se mi zde umřít. Ale pokud to bude potřeba, váhat nebudu. Má víra stojí za můj život. Myslím, že jsem to dokázal.“
Jestliže o řeči Chodorkovského se vášnivě diskutuje v médiích a ještě bouřlivěji v blogosféře, jiný programový dokument, kterým se známá osobnost vyjadřuje ke směru budoucího vývoje Ruska, se setkal s trochu jinou reakcí. Známý filmový režisér Nikita Michalkov (A2 č. 22/2010) publikoval své polické vyznání pod titulem Právo a pravda – Manifest osvíceného konzervatismu. Nelze říct, že by na několika desítkách stranách režisér, známý svou fascinací mocí, ohlašoval nějaké převratné vize. V zásadě se jedná o klasickou kritiku liberální demokracie, vyzdvihování specifického postavení Ruska coby eurasijské mocnosti a zdůrazňování potřeby semknout se okolo osoby cara (tedy dnes Vladimira Putina). Snad alespoň termín „svobodná loajalita vůči moci“ má v Rusku šanci vejít do politologického názvosloví. Vážně ale manifest bral jen málokdo. Výjimkou nebyl ani časopis Vlasť, který 1. listopadu věnoval textu značně ironickou analýzu. Úvodem se zamýšlí, zdali text sepsal skutečně Michalkov. Podle autora tvrdí politolog Gleb Pavlovskij (dnes blízký Medveděvovi), že text „se strašně podobá mnoha textům populárním koncem devadesátých let. Možná si Michalkov najal pár literárních černochů, kteří mu to vytvořili pomocí metody Ctrl-C a Ctrl-V.“ Časopis také cituje komunistického spisovatele Alexandra Prochanova, který prý prohlásil, že Michalkovovu ruku „snad vedl Pánbůh nebo to možná svěřil jednomu z nebeských andělů“. Autor článku Afanasij Sborov se spíše domnívá, že objednavatelem textu nebyl archanděl Gabriel, ale hlavní kremelský ideolog Vladislav Surkov. Ten se však pod manifest, který je v přímém rozporu s rétorikou jeho bezprostředního šéfa, prezidenta Dmitrije Medveděva, podepsat přirozeně nemohl. Třeba „pod větou ,Modernizace neznamená westernizaci. Nejsme Honduras!´ autoři použili jméno malinké země v ponižujícím smyslu, ale velmi promyšleně. Podle honduraské ústavy totiž prezident, který se jen zmíní o možnosti prodloužení svého funkčního období, automaticky ztrácí své křeslo (což se loni stalo). Takový přístup k mocipánům je v Rusku přirozeně vyloučen,“ ironizuje autor časopisu Vlasť.
Časopis Russkij reportěr se 28. října zabýval jiným případem, který vyvolal značný společenský ohlas. Obviněním, že mniši a jeptišky v Svjato-Bogoljubovském klášteře ve Vladimirské oblasti trápili sirotky. Případ začal vyplouvat na veřejnost na podzim roku 2009, kdy Valja Perovová, jedna z chovanek sirotčince, napsala otevřený dopis prezidentu Medveděvovi, ve kterém popisovala tvrdé tresty, jimž byli neposlušní chovanci podrobováni. Reportéra Vladimira Antipina se bývalá hlavní vychovatelka matka Antonie snažila přesvědčit, že jde jen o pomstu dívky vůči konkrétní vychovatelce. „,Řekni, jestli tě tvé sestry někdy bily?‘ zeptal se se osmileté Nasti, která je v útulku už rok. ,To ne, jenom jsem neměla sladké nebo jsem se musela pětkrát poklonit k zemi,‘ říká pohotově dívenka. ,Anebo taky padesátkrát,‘ dodává o poznání tišeji.“ Situace je o to nepřehlednější, že na poměry v klášteře a sirotčinci jako první obrátil pozornost jiný představitel pravoslavné církve, otec Vitalij. „V klášteře se dějí divné věci. Nemají občanské průkazy, protože je to prý znamení ďábla, odmítají sčítání lidu, připravují se na nějakou občanskou válku, všude jsou portréty Stalina,“ cituje list kněze Vitalije. Nepopírá to ani matka Antonie. „Jistě, kluci se učili základy sebeobrany, náš představený otec Petr má ve své cele portrét Stalina, mnohé z našich sester nemají průkazy a nechceme, aby nás sčítali. To je ale přece naše právo.“ Zatím to vypadá na remízu. Sirotčinec, který nikdy neměl žádné oficiální povolení a fungoval díky přátelství opata s gubernátorem, byl úředně uzavřen, bylo zahájeno trestní stíhání, ale otec Vitalij se chystá na nedobrovolný odchod z církve coby člověk, který pral špinavé prádlo na veřejnosti. „V celé historii je jasné jen jedno. Nejvíc utrpěla samotná pravoslavná církev, hlavně její reputace. Vyřešit si to musí sama, ale pokud bude rozkol mezi ,liberálními´ a ,ultraortodoxními´ narůstat, případ v Bogoljubovském klášteře rozhodně nebude poslední,“ uvádí autor článku v časopise Russkij reportěr.