Na této stránce jsou každý měsíc uveřejňovány ukázky z děl dvanácti autorů, kteří získali Cenu Evropské unie za literaturu v roce 2009. Na letošním říjnovém frankfurtském knižním veletrhu už byli oznámeni i letošní laureáti. Do roku 2011 budou oceněni spisovatelé z každé z 35 zemí účastnících se programu EU Kultura, příští rok dojde i na Českou republiku. Uvádíme předposlední ukázku, tentokrát z románu Kroužení od norského laureáta.
Namsos, 5. července 2006. Doma u mámy
Vezmu za kliku, tlačím ji dolů a zkouším přitáhnout dveře k sobě, ale nejde to. Zamčeno. Nikdy dveře nezamykala. To je nějaká novinka. Co tady zřídili ty azylový domy, tolik barevnejch se tu začalo poflakovat po ulicích, že jí prostě nezbývá nic jinýho než zamykat, říká. Natáhnu ruku po zvonku a zazvoním, jednou, pak ještě jednou. Vrazím ruce do kapes a snažím se vypadat uvolněně. Zase je vyndám, chytnu se zábradlí na schodech, vyhoupnu se na něj a usadím se tam. Dívám se do žlutého zrnitého skla venkovních dveří a čekám, ale neotvírá, takže zase seskočím. Zajdu si pro klíč a odemknu si, náhradní klíč určitě visí tam co vždycky. Mířím k boudě, vytáhnu háček a otevřu dveře. Dlouze zavrzají, naříkavě. Musím namazat panty, když už jsem tady. Už to tak vypadá.
„No ne, ahoj!“ slyším najednou mámin hlas. „To jsi ty?“
Otočím se. Stojí ve dveřích a vypadá trochu unaveně. Divný, jak v poslední době zestárla. Stojí tam a jen se tak na mě pousměje.
„Takže seš doma,“ říkám jí.
„Jistěže jsem doma.“
„Trvalo to strašně dlouho, než jsi otevřela, myslel jsem, že jsi někde pryč,“ vysvětluju a zavřu za sebou dveře od kůlny.
A ona se zasměje tím svým smutným smíchem.
„Jo, a kde bych asi tak byla?“ ptá se a smutně se na mě usmívá. Chce tím samozřejmě říct, jak zřídka se teď dostane z domu. A jak je opuštěná. Sotva jsem dorazil a ona rovnou takhle spustí.
„No, těžko hádat, třeba tu vedeš divokej život plnej tajemství, co já vím,“ snažím se to zahnat vtipem.
„Hm, myslíš?“ ptá se a zase se jen tak smutně zasměje. „Ne, já už toho zrovna moc nenajezdím.“
Koukám na ni, mlčím. Vždycky musí začít takhle. I kdybych tady byl jen půl minuty, stačí jí to, aby se rozjela. Je to tak příšerně únavný, ale držím úsměv, jdu jí naproti, musím jenom ignorovat to její fňukání, nemá smysl něco na to říkat. Chytnu ji kolem ramen a obejmu. Tabákový dech mi přejede po obličeji a cítím, jak mi její lícní kost lehce ťukla o tvář. Tvrdá lícní kost. Opatrně mi položí ruku na rameno, víc se mě nedotkne a skoro okamžitě mě zas pustí. Staví se do dveří a napřáhne ruku, zve mě jakoby dovnitř.
„Tak vítej a pojď dál.“
„Díky,“ odpovím a vstoupím do rozpálené chodby. Bzučí tu moucha, která co chvíli zlehka naráží do skla malého okna.
„No tohle je ale milé překvapení,“ říká.
„Viď,“ kouknu se na ni a usměju se, pak se sehnu, abych se zul.
„Venku mám kafe,“ říká a jednou rukou ukazuje ke dveřím na verandu, zatímco druhou zavírá vchodové. „Sedni si tam, přinesu ti hrneček.“
„Hm, to zní báječně, kafe je přesně to, co teď potřebuju,“ říkám. Snažím se působit radostně, pozitivně, zkouším jí tím tak trochu zvednout náladu.
Šourám se do obýváku, s klidem a s rukama v kapsách. Šikmé sluneční paprsky pronikají oknem a nad konferenčním stolkem prozařují vznášející se šedou deku tabákového kouře. Vyjdu na verandu, usadím se na židli a prohlížím si zahradu. Záhony jsou trochu zarostlé a tráva vysoká. Možná bych měl posekat trávník, trochu jí s tím tady pomoct. Pak na verandu vejde máma. Když došlápne na podlahu, jedno prkno zavrže.
„Jo, jo,“ řekne, má najednou takový trochu nápadně pohotový hlas, jako by chtěla něco zakrýt. Vrhne na mě nervózní pohled a rychle se usměje. „Tak jsi to teda zkusil!“ říká, když přede mě staví hrnek na kafe.
Koukám na ni a nevím hned, co tím myslí.
„Občas člověk musí něco vyzkoušet a pak se teprve uvidí,“ říká tím svým falešně rozhodným hlasem, rádoby veselým. Pak najednou pochopím, co tím myslí. Dělá, jako by věřila, že jsem se vykašlal na muziku, že proto jsem tady a ne na turné. Snaží se mi namluvit, že si to opravdu myslí, a přehrává tady svoji radost a úlevu nad tím, že jsem to konečně vzdal. Dělá to jen proto, abych měl špatné svědomí, až jí řeknu, že jsem toho nenechal. S Larsem a Andersem jsem to sice rozpustil, aspoň prozatím, ale o tom nemůže ona nic vědět, z její strany je to jenom divadýlko. Navíc jsem se rozhodně nevykašlal na muziku jako takovou.
„To je dobře,“ pokračuje.
„No tak, mami!“ zkouším se na ni povzneseně usmát.
Dělá, jako že mě neslyší.
„A tak je to taky správně,“ vede si svou, vyhýbá se mému pohledu a slabě se usmívá.
„Mami!“ opakuju hlasitěji. „Pár koncertů odpadlo, tak máme trochu volna. Proto jsem sem zajel,“ vysvětluju, víc neřeknu, nedokážu jí vyprávět, že jsem skončil v kapele. Jen by ji to utvrdilo v tom, že jsem vsadil na špatnou věc.
Uběhne chvilka.
„Radši to nalej sám,“ říká, jednoduše mě neposlouchá, ani se na mě nedívá, jen se sehne, vezme konvici a postaví ji přede mě na stůl a zase se tak slabě usměje. „Já bych to mohla akorát tak vylít,“ pokouší se o úsměv. „Dostala jsem jiný prášky a z těch nových se mi strašně třesou ruce.“
Sklopím pohled a uklouzne mi malý povzdech. Vzhlédnu a chystám se zopakovat, že jsem s hudbou neskončil, ale neudělám to, nemá to smysl, seberu se a podívám se na ni.
„A řeklas to doktorovi?“ ptám se, když beru konvici a nalévám nám oběma černé, mastné kafe. Dívám se na ni, na její smutný obličej s tím falešně urputným úsměvem, a cítím, jak ve mně roste vztek.
„Ále…“ Říká to skoro zatrpkle. Jeden koutek trochu povytáhne a potřese hlavou, najednou zatrpkle i vypadá.
„Ale to přece musíš!“ oponuju jí.
„A k čemu by to bylo? Každý prášky mají nějaký vedlejší účinky, je jedno, co bereš.“
Chvilku je ticho. A pak jako by si najednou uvědomila, že zašla příliš daleko, zhluboka se nadechne a nahrbí se nad stolem.
„No jo,“ prohodí rychle, nervózně, jako by se snažila znovu se vzchopit. Nutí se do úsměvu. „Musím promluvit s doktorem.“
„Samozřejmě že musíš, takhle to přece nejde.“ Snažím se v sobě potlačit rozčilení, vyjít jí vstříc, dát jí kousek toho soucitu, který hledá. Trošku jí dát za pravdu, promluvit s ní o jejích nemocech, a zlepšit jí tak náladu.
„No jo, uvidíme,“ odpovídá a dívá se do stolu.
„Máš přece dost neduhů i bez toho, nemusíš se trápit ještě víc.“ Vím, že na tohle ona slyší. Koukám na ni, vidím, jak se trochu rozzáří, pokývá hlavou a zase se usměje tím svým trpitelským úsměvem.
„Ještě žiju,“ říká.
„Díky bohu,“ usměju se na ni.
Dívá se na mě a tváří jí probleskne úsměv. Jiný, najednou opravdovější. Ráda slyší takové věci. Teď musím jen pokračovat v podobném duchu, říkat věci, které chce slyšet. Je úplně jedno co, prostě cokoliv, co jí zvedne náladu. Nesnesu sdílet s ní tuhle její těžkomyslnost, nezvládám to, každopádně ne teď. Dívám se na ni, chci se zeptat, jestli měla poslední dobou hodně bolesti, když v tom zrovna zazvoní telefon. Usměje se na mě, rukama se zapře o opěrky u židle a pomalu se zvedne. Když se narovnává, obličejem jí projede bolestná grimasa. Ruka jí vystřelí k zádům v rychlém pohybu a na pár vteřin tak se zavřenýma očima ztuhne. Pak se rozhýbá, první kroky ujde pomalu a toporně, pak trochu lehčeji, její chůze jakoby změkne. Sleduju ji pohledem, úzká ramena a prací ohnutá, nahrblá záda. Cítím, jak hladina mého špatného svědomí stoupá, kapku po kapce. Ona tady v tomhle velkém domě sedí úplně sama, bolí ji celé tělo, den za dnem, není zrovna divu, že si potřebuje postěžovat. Je jasné, že si chce trochu ulevit, když za ní konečně někdo zajde. Budu to prostě muset snést, obětovala pro mě během všech těch let víc, než člověk může požadovat. Vyslechnout v klidu trošku té její sebelítosti a nenechat se tím iritovat je to nejmenší, co pro ni můžu udělat. Natáhnu se po hrnku a usrknu trochu kafe. Zase ho odložím a koukám do zahrady. Je úplně zarostlá. Záhony nejsou vypleté už zatraceně dlouho a živý plot vypadá jako houština. Je mohutný a střapatý, a dokonce se roztahuje po trávníku, tu a tam z trávy vyráží hnusný šlahoun. Za chvíli přijde zpátky máma, v jedné ruce nese balíček tabáku, ve druhé zapalovač a usmívá se na mě. A já se na ni taky usměju.
„To byl Eskil,“ říká, když si sedá. „Přijde na návštěvu!“
Chvíli neříkám nic, jen na ni koukám. Zaloví v sáčku, vytáhne chomáček tabáku a rozloží ho na cigaretový papírek.
„Aha,“ řeknu na to, hmátnu po hrnku a přitisknu si ho na rty. Nemám chuť potkat Eskila, ale snažím se dělat jakoby nic, usrkávám kafe, odkašlu si. „A kdy?“ ptám se a pokouším se o úsměv.
„Už je na cestě, ale nejdřív si musí ještě něco zařídit, takže někdy během odpoledne,“ odpoví s úsměvem, pak nasliní ubalenou cigaretu a strčí si ji do pusy. Dívám se na ni a kývnu, cítím, jak ze mě vyprchává dobrá nálada.
„Jenom Eskil?“ ptám se.
„Cože?“
„Sám, nebo s ním přijede i Hilde?“
Máma se na mě dívá překvapeně.
„To nevím,“ odpoví, a když si zapaluje cigaretu a poprvé potáhne, přehodí si nohu přes nohu. „Na to jsem se nezeptala, ale… to ona asi přijede.“ Chvíli mlčí, pak se na mě podívá a ušklíbne se. „Ona toho má ale tolik na práci, víš. Nevím, jak dlouho jsem ji neviděla, ale je to každopádně dlouho.“
„Hm, a jak dlouho jsi neviděla Eskila, co?“ Vím, že bych to neměl říkat, je pro ni bolestné, že ji Eskil navštěvuje tak málo, ale nějak to nemůžu nechat ležet. Podívá se na mě zpříma, jen na zlomek vteřiny, a pak se krátce a bojácně pousměje.
„Jo, ale Eskil má teď tu politiku, víš. Navrch k práci. To je pak něco jiného.“
„Neviděla jsi ho o moc častěji ani předtím, než ho zvolili do zastupitelstva.“ Prostě to řeknu, nedokážu to nechat jen tak.
Máma se snaží zuby nehty udržet na tváři úsměv, znovu potáhne.
„Tak už o tom nemluvme,“ řekne a vyfoukne kouř nosem. Slyším to jako slabé hvízdnutí.
„Když myslíš,“ ušklíbnu se, dobrá nálada je definitivně pryč, najednou jsem mrzutý.
Nastejno sáhneme po hrnečkách, usrkneme a zase je odložíme. Jemně to cinkne a pak je úplné ticho.
Z norského originálu Innsirkling (Aschehoug, Oslo 2007) přeložila Pavla Maxová.
Seriál je připravován ve spolupráci s Českou kanceláří programu EU Culture a Zastoupením Evropské komise v ČR. O Ceně Evropské unie za literaturu se dozvíte více na www.europrizeliterature.eu.