Nedávno akreditované studijní obory na českých ekonomických i uměleckých vysokých školách zahrnované pod pojem arts management mají též své amatérské a poloamatérské podoby – zejména v médiích a rubrikách zabývajících se literaturou či obecněji kulturou, u nezávislých organizací i umělců samých.
Mladý kolega mi vyprávěl o rozhovoru s několika mladými českými básnířkami a básníky, s nimiž se setkal na vyhlášení jisté zahraniční literární ceny. Byl překvapen jejich názorem, že každý umělec si normálně buduje značku, svůj životní projekt, jakoby manažuje svoji sebeprezentaci, přesvědčuje sponzory, chce uspět. A to dělá každá instituce s uměním nějak spojená, třeba i kulturní časopis.
Budiž, básník smí hovořit jako hovado, tedy s rozkoší a bez rozmyslu po jazyce válet ledasjaké dobové plevelnaté výrazy, a žádný básník nemluví za básníky obecně. Zaujalo mě spíš upozornění na míru přijímání manažerské logiky v oblastech společenským vlivem srovnatelných s poezií, neboť i podle mého názoru v posledních dvou letech dostoupila vrcholu.
Zhoustli jsme
Pracuji v redakcích malých kulturních periodik asi deset let, ale tolik mailů, v nichž pisatel nabízí recenzi vlastního či manželčina díla nebo se dožaduje informace o tom, kdy konečně vyjde jím zařízený (kladný) posudek, případně mimochodem zmíní, že slíbil svému nakladateli, že se zeptá u „kamarádů“, zda by o knize něco nenapsali, tolik nevyžádaných textů s bezelstným přípiskem „(autor) mě přemluvil/požádal, tak posílám…“, asertivních telefonátů o „třeba zápornou, ale aspoň nějakou“ recenzi, vynalézavých pseudonymů, přátelského tykání naslepo, tolik kurátorských úvodů k výstavám a doslovů ke knihám nadepsaných recenze nikdy na mé různé redakční adresy nedocházelo. Ráda bych si to vysvětlovala rostoucím vlivem listu, v němž v posledních letech pracuji, ale správný bude spíše skeptičtější názor. Tento sklon k sebeprezentaci se kromě jmen naprosto mně neznámých najednou projevuje i u úctyhodných lidí, kteří jím dříve netrpěli, a dopady sílícího imperativu být viděn jsou očividné ve všech médiích. Musí v tom být nějaký všeobecný koncept, nová idea literárního dění.
Projevuje se to i obráceně. Nabídka (o žádosti už nejde) rozhovoru ve veřejnoprávním rozhlase či přednášky na univerzitě bývá doprovázena poznámkou, můžete se trochu zpropagovat (jemněji: aspoň na to upozorníme). To přináší rituální pseudootázky typu „jak jste přišel na to, zabývat se právě tím, čím se zabýváte“ neboli – tak prosím, máte volný prostor.
Vzájemná síť obchodů „alternativních autorů“, „nezávislých kritiků“ a „advokátů umění“ zhoustla a utužila chudý, leč téměř kanonický slovník. Neboť mediální prostor kultuře věnovaný, tento náš přes všechnu vzájemnou nevraživost společný ostrov, se zmenšuje a migrace psavců a redaktorů (mizení kontextů) sílí.
Semena nové únavy
Veřejný i soukromý údiv nad expanzí arts managementu do dosud málo zasažených oblastí zůstává nejčastěji prostě nepochopitelný. A to nejen u výše zmíněné skupiny básníků. Když před lety ve výroční anketě Lidových novin začali kritici z okruhu nakladatelství Triáda a časopisu Revolver Revue hlasovat pro díla, na jejichž přípravě se podíleli jejich kolegové, divili jsme se, aspoň někteří. Když kritik Jiří Peňás (tehdy Týden) na Kritickém večeru Literárních novin v roce 2005 s příznačnou sebeironií přecházející v karikaturu doznal, že už nerecenzuje, jen příležitostně chválí, vyvolal nelibý údiv (ventilovaný ve foyeru). Když se plodný publicista a editor Radim Kopáč stal loni úředníkem ministerstva kultury, který organizuje grantová řízení a zároveň se veřejně vyjadřuje k jednotlivým uchazečům, zorganizovali jsme protestní petici. Dnes se veřejné oceňování a „recenzování“ přátel bere jako norma, a když úředník Kopáč dál vede propagační rozhovory na veřejnoprávním rozhlase, kde se občas s nějakým tím žadatelem také v pořadu Setkávání setká, už to nevadí, už je to spíš dobro. Když historik Petr Placák pro Lidové noviny recenzuje (listopad 2009) výstavu Boudníkův rok v pražské galerii Ztichlá klika, která patří jeho bratrovi, bere se to jako upozornění na správnou a přehlíženou záležitost. Po proměně kulturní rubriky Lidových novin v legální fanzin jsme nyní – po okamžicích zklamání – vděční alespoň za to. Když výtvarník David Černý pomaluje továrnu MeetFactory růžovými kaňkami, aby ztvárnil slogan svého sponzora Citroën – šťáva českého umění a „vylepšil design Citroënu DS3 1,6 VTi So chic a Citroënu Jumper Kombi Van 5/6 L1H1 2,2 HDi 120k“ (čtu ve velkém inzerátu v Respektu č. 44/2010, doplněném rozhovorem s mistrem o autech), je to přijímáno coby daň za možnost dělat alternativní kulturu, ale také jako velmi vyvedené graffiti. Jmenované příklady nejsou jednotliviny, v různých oblastech z tohoto zvláštního využívání veřejného prostoru vyrostl nový uměleckoreflexivní směr s přídechem dekadence. Říkejme mu třeba nová únava. Wikivýklad – hrdá (pohrdavá?) a hektická rezignace. Odpor zevnitř.
Reciproční výpomoc dělníků té kultury, kterou považují (považujeme) za kvalitní a neprávem bitou, se totiž proměnila v nový způsob boje – i tvorby. Psaní o kultuře je nyní nejvíce za posledních dvacet let pohyb v nepřátelském prostředí. Utužují se bojové postupy skupin znalců, kteří díky proměnlivé armádě redaktorů významného bulvárního i nevýznamného nebulvárního prostoru prosazují útržky hodnot. A už je asi vedlejší, že rychlou rezignací rozpuk nyní nepřátelského milieu sami umožnili a umožňují.