Melancholie žaludečních realistů

Román Roberta Bolaña (1953–2003) Divocí detektivové (Los detectives salvajes, 1998) předkládá příběh, jenž má všechny aspekty detektivky. Zároveň však také rafinovaně a pravdivě zdůrazňuje ty prvky, které stereotypní historky o zločinu, vyšetřování a trestu propojují s tajemstvím a neprostupností našich běžných životů.

Přímou čarou do neznáma

Čtenáři jsou předloženy tři části jednoho příběhu, jehož historie se počítá od sedmdesátých let 20. století do počátku druhého tisíciletí. Klíčovým motivem je pátrání po osudu zakladatelů hnutí žaludečního realismu, Artura Belana a Odyssea Limy. V prostřední části Divocí detektivové (1976–1996) se prostřednictvím výpovědí více než desítky svědků dozvídáme retrospektivně, kde a kdy se tito literáti, číšníci, vojáci, milenky, milenci či hudebníci s Odysseem a Arturem setkali. Monologické výslechy trvají dvacet let, a ačkoliv se čtenář postupně sbližuje s vyjadřováním a názory těchto mluvčích, pravdě o básnících se spíše vzdaluje. Perspektivy se doplňují, ale i popírají, je z nich cítit hořkost i touha změnit minulost: „Jdou pozpátku, dívají se na určitý bod, ale vzdalují se od něho, přímou čarou do neznáma.“ Osud Odyssea a Artura se stává jen milníkem v bující změti historek, skrze něž se znovuvytváří svět.

Avšak fikce se zde k realitě neváže jen na rovině metaforické. Arturo Belano je alter egem samotného autora, ten v roce 1975 založil s přítelem Mariem Santiagem skupinu infrarealistů, avantgardních básníků čerpajících z dadaismu. Podle jednoho z Bolañových přátel (v románu vystupuje jako Felipe Müller) obsahují Detektivové asi třicet procent reálií z prostředí Latinské Ameriky sedmdesátých let. Kromě toho se čtenář může oddat luštění rébusů založených na jménech a dílech autorů od Pounda přes Picassa po Borgese. Nicméně, nejde pouze o snobskou literární exhibici, ospravedlňovanou postmoderním mísením nesourodého. Belano využívá autory a texty jako paralely k ději Divokých detektivů, skrze hry a mystifikace odkazuje ke kompozičním pravidlům daných směrů (zejména dada a kubismu).

Vyprávění jako erotická rozkoš

Úvodní a závěrečná část je podána formou deníku Juana Garcíi Madera, sedmnáctiletého benjamínka ve skupině žaludečních realistů. Díky tomuto způsobu zachycení se zdá, že máme k Arturovi a Odysseovi blíž než ze čtyř set stran části prostřední. Mexičané v Mexiku (1975) a Pouště v Sonoře (1976) představují jakési důkazy o ryzí existenci Artura a Odyssea, jejichž život je zpřítomněn blízkostí záznamu a zaznamenávané skutečnosti. Monology v centrální části budí dojem nedokonalosti poznamenané pamětí, čas příběhu výrazně přesahuje čas vyprávění, zatímco García Madero realitu bezprostředně zaznamenává. Deník také vyvolává intenzivní pocit vzrušení a napětí – ať již spojený se zápletkou kriminální nebo s milostným toužením či s okouzlením literaturou. Jako zneuznaní zákonodárci světa otevřou Arturo a Odysseus vypravěči bránu do světa žaludečních realistů, a tím mu ukážou netušená pole svobody a potěšení. Zcela přirozeně (ale nevyléčitelně) ho nakazí nadšením pro hnutí a jeho cíle. Jedním z takových je nalezení legendární básnířky Cesáreji Tinajerové, ženy, jejíž existence je opředena mýtem. I proto se Arturo a Odysseus spolu s Garcíou Maderem a prostitutkou Lupe vydávají o silvestrovské noci z Mexika pryč. Tento napínavý útěk před zlem je však přerušen, a jak sen o dobrodružství skončí, odkryje až nový rok, zahájený poslední částí románu.

Z pedantského a lehce nafoukaného studenta se mocí lásky a poezie během necelého měsíce stává muž, avšak idealizace klasických bildungsrománů je zde narušována ironií a nevědomým předjímáním tragických událostí, jež na hrdiny čekají. Nicméně i přes tyto (pro čtenáře) zneklidňující poukazy jsou zde po Rabelaisově způsobu servírovány mnohočetné radovánky působící rozkoš. Ať již jde o líčení spořádaného jídla či erotických scén, Bolaño popisuje každičký vjem, dotek, pocit. Vyprávění tak skutečně připomíná milování samo – nejde tu pouze o okamžik fyzického vyvrcholení, ale o něžně pečlivé ohledávání těch nejintimnějších skulin lidského těla. Takové, co svou pomalostí vyvolává největší potěšení.

Osudy ztracené v poušti času

Hybatelem každé detektivky je zločin, jejím završením pak trest. Ačkoliv je obojí v Divokých detektivech zobrazeno v rozporu s chronologií, tvoří klíčové téma celého románu. Z „žaludečních realistů neboli žaludných či záludných realistů, reálných žaludů, bludných realistů nebo taky bludrealistů“ se kvůli hříchu stávají bludní Holanďané, brázdící na své odyseji Paříž, Jeruzalém, Mexiko či Istanbul. Jejich vykořeněnost je o to trpčí, že příčiny není možné sdělit, žádný ze svědků hovořící o jejich životech nemohl hrdinům zcela rozumět. Všechny stopy a důkazy tak nakonec dostane pouze čtenář, ten nejzapálenější z detektivů. Neutišitelný neklid Odyssea a Artura lze chápat i jako fázi existence různých avantgardních směrů. Tolik vytoužené setkání s Cesáreou v pouštích Sonory je pro žaludeční realisty vraždou jejich básnického snu, jde o konfrontaci s realitou, z níž vyjdou jako navždycky poražení. Promění se z tvůrců v ty, o nichž se jen z odstupu vypráví.

Posledním z důležitých prvků každé detektivky je tajemství. Čtenář má privilegium dostat se nejblíž k jeho rozluštění, je tím, komu je dopřáno sledovat dynamickou první a třetí část a navíc nahlédnout do křišťálové koule paměti druhých. Zároveň ale s množstvím indicií roste i počet otázek k životům samotných protagonistů i svědků. Rozkrytí jedné záhady nemůže vysvětlit vše ani nás nezbaví melancholie, jež se nás nad příběhem celé dané básnické generace zmocňuje. Osudy hrdinů se rozplývají v poušti času – koneckonců stejně jako osudy čtenářů. Fakt, že „je smutné, že umřeme a že zestárneme a že se od nás dobré věci vzdalují cvalem“, Roberto Bolaño nikterak neskrývá. Avšak neskrývá ani veselí, komiku či absurdní nesmyslnost, jež jsou součástí jak daného příběhu, tak příběhů nás všech. A nejneproniknutelnějším tajemstvím tak v závěru zůstává, jak umět hořce vylíčit svět s tak rozvernou hravostí.

Autorka je bohemistka.