Německou levici čekají námluvy. Mladí představitelé německé sociálnědemokratické SPD, postkomunistické Die Linke a Zelených se nechali slyšet, že by v budoucnosti měli na spolkové úrovni více spolupracovat a pokud možno tvořit „vládní většiny“. Důvodem pro nové sebevědomí a chuť do společné akce je především skutečnost, že koryfej strany Die Linke a jeden ze dvou současných předsedů Oskar Lafontaine končí. Závažné zdravotní důvody (rakovina) jej přivedly k rozhodnutí, že na květnovém sjezdu strany už nebude kandidovat na předsedu a vzdá se i poslaneckého mandátu ve Spolkovém sněmu. Lafontaine učinil toto prohlášení v sobotu 23. 1. a hned vzápětí je reflektoval deník Die Welt. Ačkoliv si mladá levice mne ruce a těší se na zaslíbené zítřky, druhý z vedoucího dua levicové Die Linke, Gregor Gysi, má neklidné spaní. Strana je stále rozdělená na východní a západní část. Na východě jsou zastoupeni realisté a praktici moci, na západě jsou to spíše skalní marxističtí dogmatici bez koaličního potenciálu. Lafontaine byl přijatelný pro západní i pro východní soudruhy také díky konfrontačnímu kursu vůči své mateřské sociální demokracii. Gysi tedy musí najít někoho, kdo by byl podobně jako Lafontaine stravitelný pro oba tábory. V současné době je takovou integrační figurou pouze on sám a je si toho vědom. Odchod Lafontaina je tedy dvousečná zbraň. Na jedné straně Die Linke ztratí jedno z pojítek mezi východem a západem a silnou figuru, která byla mluvčím především západní Levice (pokud by se následky situace vyhrotily, hrozí omezení akčního rádia strany opět především na východ země a degradaci na následovníka komunistické SED z období před rokem 1989), na druhé straně zanikne překážka pro spolupráci Levice se sociálnědemokratickou SPD. Lafontaine je pro SPD po úprku z vlády v roce 1999 „zrádcem“. Mladí sociální demokraté se netají tím, že teď bude všechno jinak. Pravicové strany se mají čeho obávat, protože rudozelená koalice by jim mohla do budoucnosti pěkně zavařit.
Na mnichovském letišti to 20. ledna vřelo. „Nějaký“ pasažér měl u sebe laptop, který při bezpečnostní kontrole signalizoval přítomnost výbušniny. Když začalo bezpečnostní zařízení vydávat odpovídající zvuky, pasažér svůj počítač popadl a uprchl – do chráněných prostor letiště. Nikomu se ho nepodařilo zastavit a provoz letiště byl na několik hodin ochromen.
Další příspěvek k diskusi o bezpečnosti na letištích – v tomto případě se ale mnozí ptali, jak je možné, že zaměstnanci bezpečnostních agentur toho člověka jednoduše nechali utéct? Odbory měly hned jasnou odpověď: jsou špatně placení, tak na to „kašlou“ a nechají projít i teroristu. Kdyby jim zaměstnavatel dal více peněz, byli by jak ostříži a s nasazením vlastních životů by chránili občany od teroru. Tomuto názoru dramaticky protiřečí redaktor (pohříchu levicových) Süddeutsche Zeitung Marc Beise v komentáři z 25. ledna. Vzal si na pomoc několik studií zkoumajících motivaci na pracovišti a kvalitu odvedené práce v závislosti na výši platu. Odpovídající korelace ve smyslu „čím více peněz, tím lepší práce“ se nezjistila. Hlavními faktory pro motivaci jsou spíše subjektivní vnímání smysluplnosti vlastní práce, vztah s přímým nadřízeným a „pestrost“ vykonávané činnosti. Na frankfurtském letišti, kde část personálu „vyčlenili“ do dceřiné firmy, v níž jsou podstatně hůře placeni, se nezjistily odchylky ve výkonu vzhledem ke kmenovým „hýčkaným“ pracovníkům. Vždy záleží na zodpovědnosti jednotlivce, což ovšem bezpečnost na letišti nezvýší. Beise však konstatuje jedno: v Německu je mnoho lidí podprůměrně placených, aby jim ale bylo navíc podsouváno, že jakýmsi automatismem špatně pracují, to si zaslouží ze všeho nejméně.
Mezivládní panel pro změny klimatu IPCC je bezesporu chvályhodná organizace, jíž není možné předhazovat špatné úmysly. V čele s indickým ekonomem Rajendra Pachaurim vykonala mnoho záslužné práce, takže odměna ve formě Nobelovy ceny v roce 2007 byla přirozeným vyústěním dlouholetého snažení pro dobrou věc. Ovšem i této ctihodné organizaci se čas od času přihodí průšvih. V novinových titulcích se ocitla například na podzim roku 2009, kdy se hackeři dostali na její e-mailové servery a zlovolně její poštu zveřejnili na webu. Tehdy sice nic hrozného na světlo světa nevyšlo a pouze se volalo po větší transparentnosti. Jak ovšem píše Spiegel-Online z 23. ledna, aktuální problém je mnohem závažnější. Dokonce natolik, že na něj veřejně reagoval německý ministr životního prostředí Norbert Röttgen.
IPCC totiž v roce 2007 zveřejnil svou zprávu o změně klimatu, v níž mimo jiné prorokoval, že himálajské ledovce do roku 2035 přestanou existovat, protože kvůli globálnímu oteplování roztají. Jak zjistil kanadský geograf Graham Cogley, není tato informace nijak vědecky fundovaná a autoři z řad IPCC si ji víceméně „vycucali z prstu“, respektive opsali z indických regionálních novin a z populárních časopisů. Dramatický na celé věci je její dosah: kdyby to byla pravda, je ohroženo nedostatkem pitné vody několik miliard lidí v Indii a v Číně. Právě proto se zpráva mezi lidmi tak rychle šířila a právě proto je její nedůvěryhodnost tak podlá. Šéf IPCC se nešikovně vymlouval na fakt, že na věc nemohl dříve reagovat, neb byl zaměstnán přípravou konference v Kodani, a že kromě informací o ledovcích je v jeho úřadu vše v nejlepším pořádku. Mnoho vědců teď ale požaduje jeho odchod, neboť byla zpochybněna hlavní zbraň organizace: spolehlivost jejího vědeckého bádání. Podobně se vyjádřil i německý ministr životního prostředí Röttgen: „Ta chyba je velmi závažná a neměla se stát, protože vědecká preciznost je předpokladem důvěryhodnosti našich politických rozhodnutí.“ Opsat ve vědecké studii něco z regionálních novin je v zemi Alexandera Humboldta prostě sebevražda. Röttgen požaduje současně vyšetření, jak chyba vznikla, a také jak bylo možné „mlžení“ ze strany IPCC. Německo totiž náleží k největším podporovatelům její práce.