eska2látor 1

Je chvályhodné, že se v kulturní rubrice Respektu občas objeví také článek o něčem okrajovějším a experimentálnějším než jen o předvídatelných kinopremiérách, nových CD a knihách či všeobecně anoncovaných výstavách a koncertech. Nicméně článek Zahraj to Digi Lenky Morávkové ze sedmého čísla letošního roku ukazuje, že snaha referovat o nových médiích na berlínském festivalu Transmediale se zde zvrhává do plebejského úšklebku nad něčím tak snobským, čemu běžný smrtelník nerozumí a především rozumět nepotřebuje. Už úvodní odstavec jasně dává najevo, že autorka slova jako „koncept“ či jména jako Baudrillard, Flusser a Virilio nejenom nezná, ale považuje je za jasný „elitářský terén“. Dílům na festivalu pak očividně nerozumí a po přečtení článku si čtenář může klást otázku, proč tedy na takovou akci vůbec jela a píše o ní. Vypadá to jako zadání. Nevadí mi její hodnocení konceptuálních děl, na to má samozřejmě právo, jde mi spíš o apriorně pohrdavý přístup k čemukoliv neznámému a novému, patrný už v jazyce, kterým je článek napsán. Tento tón se však na kulturních stránkách Respektu neobjevuje poprvé, i když je málokdy tak explicitní a hloupý jako zmíněný text. Až má čtenář pocit, že cokoliv trochu nejasnějšího, co by vyžadovalo otevřený a možná i poučenější přístup recenzenta, se rovnou hází do koše.