eska2látor 2

Divadla v poslední době zaplavil film. Adaptace všeho možného můžete vidět už téměř všude. Nejčastěji adaptovaným autorem je Lars von Trier, jehož Dogville bude mít letos premiéru dokonce v Národním. Vedle toho můžete zajít na Hřebejka, Felliniho, Vláčila, Kaurismäkiho, Rodinnou oslavu a nejčerstvěji na Rain Mana. Divadelní dramaturgové chtějí zřejmě využít všeobecné známosti díla a je to víceméně sázka na jistotu. Když se někomu líbil film, možná zajde do divadla spíš než na něco, co nezná. Má to svá pro a proti. Buďme rádi, že divadlo přitáhne diváky, třeba se jim tu zalíbí a přijdou příště znovu. Bohužel však podobné adaptace jen stěží nabídnou to, co filmová předloha. Film je zkrátka zcela jiné médium, které má k dispozici techniky jako střih, možnost úhlu záběru a jeho šířky. Vzhledem k tomu, že větší divadla navíc sázejí ještě na stále opakovanou klasiku Shakespearů, Molièrů, Čechovů nebo Wildeů, ztenčuje se prostor pro současnou dramatiku. Jen výjimečně narazíme na nějakého toho Fosseho, Foa či Stopparda. Nebo dramatiku ještě současnější. Místo toho budeme moci vyrazit na zmiňovaný Dogville, snímek, který provokoval tím, že předváděl divadlo ve filmu. Neadaptoval! A teď půjdeme na divadlo ve filmu převedené na divadlo v divadle. Nuda!!