Lstivě ukradený čas

O čem letos vypovídala Malá inventura

Malá inventura nejen rekapitulovala, nabídla také mezinárodní srovnání. Řada inscenací se přes svou odlišnost díky tématu osamělosti a neschopnosti komunikovat propojila do jednohlasu.

Osmý ročník festivalu Malá inventura (24. 2. – 2. 3.) s mottem Divadelní nářez přišel se zásadní novinkou. Přehlídka, která nabízí průřez tím, co vzniklo v oblasti takzvaného nového divadla zhruba za poslední rok, se rozšířila o dva dny zahraničních hostů, a to tentokrát z Dánska, Maďarska, Slovenska a Slovinska. Nabídla tak potřebné srovnání. Český divák s flagelantskou povahou mohl předjímat, jak takové srovnání dopadne – zřejmě špatně pro domácí. Jenže to bylo jinak. Ukázalo se totiž, že domácí produkce je nejen naprosto srovnatelná, ale řadu hostujících opusů hravě předčí. Takže nebuďme masochisté.

 

Vyrovnaná samota

Malá inventura je festivalem bez dramaturga, což může vypadat jako úskalí a nahrávat roztříštěnosti. Festivalové inscenace zařazují na program samy zúčastněné scény (hrálo se v divadlech Alfred ve dvoře, [email protected], Archa, MeetFactory, Ponec a Roxy/NoD), a tak pokud se z některých prezentovaných děl vyloupnou nějaké společné tendence nebo témata, nelze je alespoň připisovat dramaturgovu autorskému gestu. Ačkoliv festival nemá žádnou premiéru (její zařazení by ostatně mohlo být po mezinárodním záběru dalším krokem v jeho genezi) a pilná divačka nebo pilný divák možná už většinu uvedených kusů v průběhu roku viděli, je užitečné absolvovat festivalový maraton a vše znovu nakoukat na jeden zátah. Mnohé se totiž překvapivě propojí:

Lidé, kteří na festivalu vystupovali na scéně, nebyli často ani herci, ani tanečníci, ani zpěváci či muzikanti, respektive byli vším zároveň, asi nejpřesněji řečeno byli performery, kteří se specifickým způsobem chovají a specificky jednají na jevišti, různě se vztahují k divákům (od čtvrté stěny po důslednou interaktivitu). Role je pro diváka něco poměrně těžko uchopitelného, protože skrze roli velmi silně prostupuje osobnost performera a často je těžké odlišit, co je role a co osobní vklad. Divadlo se v této své podobě výrazně inspiruje výtvarným uměním i konkrétními osobnostmi výtvarnic a výtvarníků (Louise Bourgeoisová v Celách Slávy Daubnerové a Eduarda Kudláče, Joseph Beuys v inscenaci Co mi řekl Joseph Beuys, když jsem ležel mrtvý v jeho klíně Bogdana Jablanovce a mimo festival příkladně Camille Claudelová v Camille Lucie Škandíkové a Veroniky Riedelbauchové), samo se posunuje k výtvarné performanci a konceptuálnímu umění. (Zde není bez zajímavosti poznamenat, že propojení postupuje nejen z divadla ke konceptu, ale i naopak, jak o tom aktuálně svědčí Hra pozpátku výtvarníka Jána Mančušky uvedená v Arše.) Čerpá i z literatury (Zločin a trest souboru Nanohach či Skočná Miroslava Bambuška, obě inscenace ukazují člověka na okraji nebo v srdci chaosu), filosofie, teorie nebo kritiky a samo jevištní dílo tak je interpretací, reflexí, esejem, dialogem s předlohou. Toto divadlo charakterizuje intertextualita, divák při vnímání nevystačí s viděným a slyšeným, požaduje se od něj výrazný intelektuální vklad, znalost filosoficko-uměleckého nebo společenského kontextu, z níž čerpají i sami tvůrci. Tvorba i vnímání silně využívají asociace. Tím jako by se divák stával osamělejším, nesdílí s ostatními lehce sdělitelné příběhy; se svými myšlenkami, asociacemi, pocity, se svým šílenstvím, strachem i smíchem je každý v hledišti sám – lstivě ukradl čas na introspekci namísto konzumu.

 

Přepočítáváme prázdnotu

Ostatně osamělost, vykořeněnost, neschopnost vstupovat do vztahů, neschopnost komunikovat (či všeobecná amnézie jako u Ioany Mony Popovici a jejích The Amnesic Days of the Polar Nights, Amnézie dní za polárních nocí, viz A2 č. 24/2009) je také oblíbeným tématem divadelníků. Na Inventuře například v inscenaci Wait wait wait Heleny Arenbergerové, Anny Synkové a Thomase Steyaerta, nebo Still, což je duet s „mrtvým“, zosobněnou nekomunikací a pasivitou, maďarské L1 a choreografky Márty Ladjánszki. Či v Emigrantech VerTeDance. Zdá se, že s pádem všemožných tabu ztratily lidské životy zdroj tajemství, mystéria a zbyla jim jen nicota a prázdnota, což citlivě odráží také divadlo. Člověk-tělo pak klidně může být ze subjektu degradovaný na předmět, kterým se pohybuje po jevišti podobně jako se zavařovačkami, jak je tomu v introvertních slovenských Celách od Slávy Daubnerové a Eduarda Kudláče inspirovaných sochařkou Louise Bourgeoisovou. Jak potom zjistíme, že člověk-tělo žije? Řízneme do něj s hrůzou a s nadějí, že poteče krev, tak jako to dělá slovinský divadelník Bogdan Jablanovec ve své Hře s párátky, respektive v inscenaci, která jí předcházela, Not Like Me. „Existenci bolesti nemožno popřít. Vím, že nemůžu udělat nic, abych bolest odstranila anebo potlačila. Nemůžu zařídit, aby zmizela, zůstane tu navždy,“ cituje mimochodem booklet festivalu Louise Bourgeoisovou. Bolest je tak konstanta lidského života/umění, která také může (nemusí) natrhnout prázdnotu.

Dnešní dekadence snad je past, přesto zřejmě žijeme v nejlepším ze všech světů. Tabu a neporušitelný řád chráněný trestajícími autoritami, prudérnost a potlačená sexualita plodí jen násilí, agresi a brutalitu. V Bílé stuze o tom vypráví Michael Haneke (viz recenze v A2 č. 15/2009), v divadle Alfred ve dvoře na to poukazuje Howard Lotker v inscenaci Malý člověk, inspirované osobností psychiatra a psychoanalytika Wilhelma Reicha.

 

Didžeridu z potrubí

„Co Čech, to kutil,“ řekli si zřejmě v uskupení Handa Gote research & development a realizovali Rain Dance. Tři chlapíci na jevišti vykonávají rituály, ať už je to běh v kruhu, příprava toastů v toastovačích nebo opakované psaní luxusních značek na zeď, které předjímá česko-anglický předtočený komentář. Rituál dodává životu řád a strukturuje svět, tentokrát jsme ale s každým rituálním opakováním spíš blíž a blíž k chaosu, ani důsledný rituál nezastaví entropii. Nebyli by to Handa Gote, kdyby nenatahali na jeviště různá selfmade udělátka, osobně mě nejvíc dostalo didžeridu z instalatérských trubek a plastové lahvičky od jogurtového nápoje, které je zvukově od australského originálu pro hudebního laika k nerozeznání. Pro někoho šlo o výsměch divákům, pro jiného to byl kus značně destruktivní, jak jsem zaslechla v publiku. Pravda je, že o test toho, co divák ještě vydrží, tady do jisté míry jde. Celé dění na jevišti je nicméně sice směšně absurdní (sobě se smějeme), ale promyšlené, nikoliv samoúčelné a prázdné.

Před rokem jsem na těchto stránkách proudu nového divadla vyčítala chybějící smysl pro dramaturgii a pro soustředěný jevištní tvar (viz recenze Malé inventury 2009 v A2 č. 6/2009). Soudě dle letošní Malé inventury, ušli právě v této oblasti umělci velký kus cesty.

Malá inventura. Praha 24. 2. – 2. 3. 2010.