Hradní výstava ke 160. výročí narození Tomáše Garrigua Masaryka neskrývá smělé cíle. Prezident republiky při jejím zahájení vysvětlil, že pohled do soukromí prvního československého prezidenta má zbavit zakladatele samostatného státu kamennosti a stáhnout ho z piedestalů na zem. Vycházel při tom zřejmě z představy, že když někomu vidíme do jídelny či do rodinných účtů, nebudeme z něho už nikdy dělat nedotknutelného velikána.
Václav Klaus je v této Masarykově depetrifikaci poměrně systematický a z českých politiků vlastně jediný, pokud se čas od času neozve Petr Pithart a nepřidá svou doušku prvorepublikové moudrosti. Před deseti lety, tehdy ještě jako předseda parlamentu, vyslovil Klaus svých „šest mýtů o Masarykovi“, jichž bychom se měli zbavit, aby postava prezidenta zakladatele zůstala historicky živá. Nemá cenu opakovat všechny Klausovy „objevy“ – Masaryk nebyl spravedlivý a nestranický; byl levicově naladěný, nepochopil volný trh a legitimizoval extrémní, komunistickou levici; Masaryk byl elitář a manipulátor svého mediálního obrazu a mýtu atd. – za pozornost stojí až vcelku nenápadná věta v závěru jeho projevu.
„Pro někoho může být překvapujícím zjištěním, jak málo problémů, s nimiž se Masaryk potýkal, se za téměř století podařilo vyřešit a jak jsme stále znovu nuceni vracet se k otázkám, problémům a úkolům, které stály i před Masarykem.“ A jaké problémy to jsou? Budování státu, česká provinciálnost a problémy s bezpečným zakotvením v okolním světě.
Procházka aktuální hradní výstavou bohužel na tyto přetrvávající problémy nenachází žádné přípravné odpovědi, inu, v jídelně se obvykle takové věci neřeší; a ani Václav Klaus, možná i proto, že je už nyní ve výjimečné pozici prezidenta a s vytvářením mýtu má zkušenost z druhé strany, nepřišel s žádným projevem, v němž by po deseti letech na svou kritiku Masaryka navázal. A tak při vzpomínce na největší českou politickou ikonu minulosti nezbývá než se poohlédnout po autentických východiscích, z nichž se u „levičáka“ Masaryka rodily veškeré úvahy o demokracii a řešení problému malosti a provinciálnosti českého národa.
Václav Klaus, odhalující mýty o Masarykovi, zůstává na povrchu jeho politického působení. Jako na bulváry zaměřeného intelektuála a politika ho zajímají každodenní půtky a tahanice, proto mu také uniká obecnější politická cesta, kterou Masaryk nabízí všem budoucím generacím, pokud se budou chtít k němu vracet, což – jak se zdá – generace Klausova, pořádající právě výstavu na Hradě, alespoň z povinnosti chce.
Masarykovo východisko je vždy náboženské; je-li opravdu levičákem, pak levicovým křesťanským sociálem, pokud něco takového existuje. Bůh u něho vystupuje jako řešení všech problémů, především krize společnosti, kterou způsobila bezbožná sekularizace, neboli bezmezné osamostatňování člověka. „…nám se nedostává opravdové a ušlechtilé lásky,“ píše Masaryk ve svém slavném spisu Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty a dává jasně najevo, že láska je tu totéž jako Bůh, přinejmenším u něho začíná. Bůh není žádná regulativní idea spekulativního rozumu, ale reálně existující a působící univerzální princip spolupobývání.
Základem demokratické společnosti, kterou Masaryk konstruuje a vytváří, se stává „svatá trojice“ pojmů Idea – Bůh – Víra. Masarykovo pojetí politiky, rozvedené z teorie do praxe, pak vypadá následovně: idea státu vycházející z mravního božského rámce potřebuje víru a s ní spojené nasazení, aby mohla být uskutečněna. I Klausova demytizační práce přesvědčivě ukazuje, že v uskutečňování tohoto konceptu nebyl Masaryk důsledný, ale to nemění nic na tom, že právě tento koncept je jeho jediným skutečným politickým dědictvím, s nímž se svého času ztotožnilo několik generací lidí, jejichž životním rámcem byla první republika.
Připomínat dnes Masaryka jako nemuzeální kus, nýbrž jako živoucí historii má smysl jedině tehdy, když se nějakým způsobem pokusíme pracovat s tímto trojjediným rámcem jeho politické filosofie. Jenže to je právě to, co nikdo nedělá. Těžko říct, zda z nezájmu, anebo prostě proto, že tato koncepce je už pro jednou mrtvá: idea státu neexistuje a nikomu, zdá se, nechybí; Bůh je mrtev a žádný nový se v Česku nezrodil; víra neexistuje, třeba i proto, že chybějí ideje a Bůh.
Masarykovská výstava na Hradě, nabízející pohled do každodenního života prezidenta, je tedy velmi příznačná. Je-li nejintimnější intimita myšlení mrtva, nezbývá pro zachování pocitu trvalé přítomnosti osobnosti než kochat se intimitou tělesnou. Demytizace byla dokonána. Dokonale. Její efekt je ale přesně opačný. S mýtem zmizelo vše, co v něm bylo živé. Zůstaly sochy a na nich mrtvý, kamenný Masaryk…
Autor vede kulturní redakci České televize.