Česko jedna báseň

Ale je to k něčemu dobré?

První díl dvojdílné Antologie české poezie vyšel poněkud nezvykle až tři roky po dílu druhém, který představoval autory, tvořící mezi lety 1986 a 2006. Nyní vydaný díl, zabývající se starší generací od roku 1966, je oproti tomu druhému (viz A2 č. 10/2008) výrazně méně zvládnutý.

Třímám v ruce první svazek dybbukovské Antologie české poezie a provázejí mne smíšené pocity. Na jedné straně kniha musela stát své autory značné úsilí, před kterým se skláním, na straně druhé výsledek jejich práce mi nedovoluje úctu projevit příznivější recenzí. Záměr editorů shromáždit a přestavit co nejvíce jmen v české poválečné poezii a napěchovat knihu co nejvíce texty ještě chápu, ale bohužel způsob, jakým byl tento záměr naplněn, se mi jeví být, korektně řečeno, problematický.

 

Hrubé zábory času a generací

Korpus textů je vymezen časovým rozpětím let 1966 a 1986, přičemž kniha pojímá pouze ty autory, kteří žili, publikovali či psali v tomto mezidobí. Jistě, nějaký zábor je třeba provést, od nějakého data je třeba se odrazit. Rok 1966 se mi však jako počátek zdá být příliš nahodilý. Proč zrovna tento rok, a ne jiný? Snad proto, že v Čechách „kultura prožívala dobu rozkvětu právě kolem roku 1966“, jak se praví v úvodu Leszka Engelkinga? Nu dobrá, může být, ale bylo by dobré toto tvrzení více podložit. Editorům tento problematický počáteční bod nakonec svazuje ruce a nutí je přiřazovat k sobě autory, kteří sice časově odpovídají, ale jinak jejich společenství nedává valný smysl.

Jednotlivé oddíly budí pochybnost o přítomnosti jakéhokoli, byť jen systematičtějšího záměru, který by podoby jednotlivých autorů odůvodňoval. Tak se stane, že hned v prvním oddíle najdeme vedle sebe Seiferta, Závadu i Holana, což je ještě v pořádku, ale potom je k nim nepochopitelně přiřazen Bohuslav Reynek a Jan Kameník. Zatímco první tři jmenovaní básníci k sobě patří díky příslušnosti k meziválečné avantgardě, Reynek i Kameník jsou k nim pouze přilepeni. Ano, jsou to samozřejmě také klasici, kteří pravděpodobně mají první oddíl knihy obývat, ale klasici zcela jiného řádu než zmínění meziváleční autoři. K nim by spíše náležel Halas, Nezval i Biebl, leč ti už byli v roce 1966 mrtvi, tudíž je nebylo možné zařadit. Podle data je to správně, z hlediska smyslu smyslu špatně.

Můžeme pokračovat dál. Najdeme-li mezi poválečnými surrealisty Havlíčka, Effenbergera, Šebka i Nápravníka, není možné, aby mezi nimi chyběl Karel Hynek. Zmiňuje-li Engelking v úvodu dokonce jmenovitě skupinu Ra, není přijatelné, aby vedle Ludvíka Kundery a Zdeňka Lorence chyběl Otta Mizera. Namísto něj si čtenář může lámat hlavu, co s nimi má společného Karel Marysko či Jan Maria Tomeš. Jistě, argument zůstává stejný, zemřeli před rokem 1966, ale opakuji – takovéto přesazování autorů z jejich přirozeného prostředí vede pouze k roztříštěnosti a chaosu. Nakonec ani oddíly těch básníků, kteří k sobě věkem náleží, nedávají přílišný smysl. Podívám-li se například do poslední části knihy, ihned se musím ptát co probůh spojuje samizdatového Alberta Kaufmanna, jehož básně oficiálně vyšly až po roce 1989, s Janem Rejžkem, Přemyslem Rutem a Ivo Šmoldasem, kteří všichni publikovali své knihy básní ještě před revolucí.

 

Problém básní a medailonů

Není to ale jediný problematický rys knihy. Údiv vzbuzují i samotné ukázky z básní. Předsádka knihy mluví o reprezentativním výběru textů, ale nalistuji-li Jiřího Koláře, nenajdu ukázku ani z uhrančivého Limbu, natož z vrcholných Prométheových jater, ale pozdní Záznamy, psané kolem roku 2000 – z hlediska Kolářova básnického díla marginální. Vrcholné opusy zde nejsou opět z jediného důvodu – vznikly před rokem 1966.

Proč editoři v případě Egona Bondyho nevybrali například delší úryvek z Deníku dívky, která hledá Egona Bondyho, jenž by do knihy náležel i vročením, a namísto toho předkládají nepříliš soudržné kratší texty, je mi záhadou. I čtu v ediční poznámce, že je dokonce vybral sám Martin Machovec, ale v tomto případě se mi jeho výbor nejeví být optimální.

Ve zvolených ukázkách co do literární formy cítím značnou rigiditu. Jsou to vždy básně jakožto strofické a metrické útvary, ale už žádné útvary hraniční, žádné básně v próze (až na výjimku v případě Jana Vladislava) či prózy experimentální. Týká se to především autorů spadajících do „experimentálního“ ranku – Hiršala, Nápravníka nebo Věry Linhartové. Stálo by přece za to uvést alespoň část z jejich prozaických textů, které pro ně byly charakterističtější a bylo lze je pokládat za svrchovanou poezii. Knize by rovněž v případě autorských medailonků prospěl pružnější přístup než poněkud školometský výčet vydaných děl podle mustru tvorba pro dospělé a pak tvorba ostatní. U básníků, kteří byli také významnými překladateli (Lumír Čivrný, Jan Zábrana, Stanislav Mareš, Jan Vladislav, Petr Kopta), citelně chybí výčet autorů, které do Čech uvedli a přeložili. U perzekvovaných autorů zas postrádám alespoň základní zmínku o jejich letech strávených ve vězení.

 

Co Čech, to básník?

Celkové řazení autorů by si zkrátka zasloužilo jakési širší podhoubí. Představil bych si třeba montáž úryvků z nejrůznějších teoretických textů, jež by osvětlily nejen společenství autorů, kteří se spolu setkávají poprvé, ale také ducha doby, z něhož vyvěrala jejich tvorba. Kontext a vědomí souvislostí jsou na literární mapě tím nejdůležitějším prvkem. Editoři v doslovu mluví o „základním rámci pestré mozaiky“, který si čtenáři následně mohou doplňovat už sami. Nu, to je pěkné, ale neházejí tady editoři na čtenáře až příliš mnoho odpovědnosti? Přehledné uvození záměru a kontextu, v kterém je možno se orientovat, není, obávám se, věc čtenářova. Ten by měl mít možnost číst básně uspořádané přehledně na pozadí historického i estetického rámce, který ovšem musí pocházet z edičního záměru. Z dybbukovské antologie však nic podobného necítím.

Nejvíc mi však vadí, že antologie předkládá pouze jakousi obří skrumáž básníků svrchovaných (za všechny například Ivan Diviš, Zbyněk Hejda, Zbyněk Havlíček, Vratislav Effenberger, Jan Zábrana), pro něž byla poezie bytostnou, vtělenou součástí, a básníků spíše minoritních, příležitostných, jejichž poezie vznikala na okraj díla, které se projevovalo v jiných oblastech. Například u autorů z řad undergroundu je to vyloženě na škodu. Mezi jmény, k jejichž zařazení nelze nic namítat (Fanda Pánek, Quido Machulka, Milan Koch, Egon Bondy), je tu i Milan Knížák. Proč ten? Pravda, i jeho básně jaksi splývají s korpusem ostatních, ale Knížákovy aktivity vězely přece jinde. A takových případů je v knize řada. Nacházím zde mnoho jmen, u nichž značně pochybuji o adekvátnosti jejich zařazení (jen namátkou: Stanislav Zedníček, František Lazecký, Ladislav Stehlík, Karel Bodlák).

Míšení různých autorů bez zjevnějšího důvodu tak nakonec pouze nahrává zažitému klišé, které v Čechách panuje: že básně tu koneckonců píše každý druhý, že Česko je – slovy televizního pořadu – jedna báseň. Do jisté míry je to pravda. Záplava básnických knih je v našich končinách bez ohledu na dobu opravdu mimořádná, ale bohužel ne každá kniha básní obsahuje skutečnou poezii. To, že se ve vodách básnictví smočil kdekterý autor, je sice hezká věc, ale výsledný obraz české poezie je tímto faktem spíše zatemňován. Mnohem více by pomohla odůvodněná selekce a pevnější hierarchie než množstevní všehochuť, kterou kniha nabízí. Tudíž vskutku reprezentativní a „velkou“ antologii, která by poválečnou epochu obsáhla ve smysluplnějším úhrnu, než jak to učinil tento svazek, dosud nemáme.

Autor je básník.

Antologie české poezie – I. díl (1966–1986). Dybbuk, Praha 2009, 572 stran.