Hned v několika případech daly české soudy v poslední době za pravdu těm, kteří požadují, aby se stát a jeho instituce či firmy chovaly transparentněji. Městský soud uznal 7. dubna právo Dětí Země na získání metodického pokynu Státní veterinární správy; Transparency International stejný soud potvrdil, že jsou České dráhy veřejnou institucí a musí proto zveřejňovat kopie smluv, účetní dokumenty a další informace o své činnosti; a konečně bývalý náměstek ministra spravedlnosti František Korbel dosáhl na Ústavním soudu 30. března nálezu, který ruší dosavadní praxi, podle níž soudy odmítaly vydávat informace o nepravomocných rozsudcích, i když tyto byly již jednou v soudní síni veřejně vyhlášeny. Jásat ale není třeba. Děti Země se tak k informaci dostanou až po třech letech právních bojů, České dráhy se jistě začnou vymlouvat, že nestíhají odpovídat na dotazy a na dotažení své kauzy před Ústavní soud má málokdo kapacity. Protože za zatajování informací ještě nikdo nikdy nebyl potrestán, můžeme brzy čekat další rozsudky, které budou stvrzovat právo na to, co by mělo být samozřejmostí.
F. Pospíšil
Jídlo a pití fungují jako sbližující sdílený zážitek mezi interprety a diváky v tanci a divadle docela pravidelně – ačkoliv si vůbec nejsem jistá, že vždycky také neotřele a úspěšně. Jen z poslední doby si vybavuji tanec v kavárně jako scénografii svého druhu, fast food s hranolkami v divadelním předsálí, aby se diváci pěkně umastili, popíjení vína jako vtipné intermezzo nebo jako plynulý přechod mezi divadlem a následujícím večírkem (abstinenti prominou) či hostinu uspořádanou přímo na dlažbě náměstí. Možná za touto módou stojí víra, že také láska k divadlu a tanci prochází žaludkem. Anebo i v tomto případě platí „in vino veritas“.
J. Bohutínská
Nakonec to zas taková prda nebyla! Dva paprsky, které vědci proti sobě poslali na kolotoči zvaném urychlovač, se srazily 30. března 2010 v 13.06 a jejich vzájemná energie se protnula na hranici 7 teraelektronvoltů. Byla to největší uměle vytvořená srážka částic a vědci chtějí jít ještě dál, jak jinak. Černá díra se nekonala, leda bychom teď byli v ní. Zpráva si našla cestu do většiny médií, věnoval se jí i Ludvík Vaculík v Posledním slovu Lidových novin, a jak už to se zprávami bývá, zase vyšuměla. Vědu na předních stranách novin vystřídali Obama, Medveděv, Nečas a Klaus. Mezitím vědci dál pracují a srážejí další a další paprsky. Výsledky jejich výzkumů, tedy odpověď na otázky, co je ona temná hmota, jak vypadá antihmota nebo co bylo 1 biliontinu sekundy po velkém třesku, budou k dispozici nejdříve na podzim. Profesionální i laická veřejnost však mohou dál nahlížet do útrob urychlovače. Společnost CERN na svých stránkách nabízí hned několik možností. Dokonce tu je i rozhraní určené dětem (CERNland). K tomu posílá poslední novinky přes sociální síť Twitter, nabízí webové videopřenosy nebo simulaci toho, co se právě na okruhu odehrává. Objevila se i stránka s falešnými webkamerami, které „náhodou“ zaznamenají vznik černé díry (najdete na A2 TV). Autoři asi viděli atomový výbuch v Krkonoších. Tedy, přejeme vědcům klid k práci, a protože je vidíme, vzkazujeme: neulejvat se a srážet!
J. G. Růžička
Skutečnost, že české deníky bez výjimky zlehčují svůj obsah a blíží se v mnohém bulváru, je už klišé. Čím dál pravdivější. Ojedinělou strategii nyní zvolili v Lidových novinách. Zpravodajství už nepíší jen „po lopatě“, ale doslova po našem, za použití českých reálií, které mají čtenáře asi „vtáhnout do děje“, jenž se republiky třeba přímo netýká. Tak byl například otvírák čísla z 9. dubna o podepsání dohody mezi Obamou a Medveděvem odstartován odstavcem, v němž se píše pouze o starším českém filmu Kdyby tisíc klarinetů, jenž se dostal dokonce i do titulku hlavního textu novin. Jindy to „po našem“ znamená v konkrétní ideové linii: třeba když v domácím politickém zpravodajství narazíte na sousloví „rudá hrozba“ (rozuměj vítězství sociální demokracie ve volbách) a marně hledáte důkaz, že jde o citaci. Nejde. Jde o slogan ODS, který se vžil tak, že jej používá už i nezávislý novinář. Lidovky mají také poměrně novou kulturní redakci a je to asi nejlepší kulturní deníková redakce dneška. Škoda, že trocha té kultury psaní nepřenesla i na kolegy z prvních stran listu.
L. Rychetský
Nerada, ač hladce, navazuji na eskalátorový schod F. Pospíšila. Pořadatelé českých literárních akcí a vydavatelé časopisů už vědí, zda a jak velká státní dotace jim byla na letošek přiklepnuta. Čekání provázel strach i chvění, neboť ministerstvo kultury se zdokonaluje v co nejdelším mlčení o financích. Mlčelo o tom, kolik peněz se dělí, kdo je v komisi („aby na členy nebyl vyvíjen nátlak“) i o datu výsledku. Tím se MK odlišuje od podobných úřadů civilizovaných krajin, kde je včasné informování o toku veřejných peněz už samozřejmé a netřeba o tom stále žvanit. Po zveřejnění rezultátu na webu mkcr.cz napětí vyprchalo: většina zavedených periodik dostala celou částku, o niž žádala. To dává smysl, je to lepší než dát každému trochu a nechávat všechny pochcípávat a litovat se. Problém ale je, že ti, kdo nebyli podle komise dotace hodni (Iliteratura.cz, Kontexty, Skřipec, Pražský literární dům autorů německého jazyka, Dobrá adresa ad.), nedostali zdůvodnění. Ani nikdo jiný. Úřad se odvolává na komisi, ta je ale vázána „mlčenlivostí“ (hrome!). Ale věřme v lepší příští: když se nakonec mohli naučit zveřejňovat důvody svých rozhodnutí i na pražském magistrátu, už to musí jít všude.
L. Bělunková